Handlová 2024 aneb hezké morality a syrová realita

Už pár hodin jsme ve věci handlovského atentátu v médiích zahlcováni banalitami o hodnotě lidského života a neslučitelnosti násilí na politikovi s demokracií.

A tyto floskule nám neservírují jen druhořadí pisálkové, ale tu a tam i těžké váhy české žurnalistiky. Jenže v případě exploze, jakou je atentát na politika, tu máme dvě misky vah. Na tu jednu můžeme položit úctu k životu, k demokracii a k zákonům. Nebo prostě mravnost.

Ale je tu ještě druhá miska a na tu musíme, chtě nechtě, položit aroganci a nadutost politiků, jejich pohrdání občanskými právy a svobodou médií, neomalené „úpravy“ zákonů, případně i ústavy, k vlastnímu užitku, pokusy o zajištění beztrestnosti své i svých podržtažků při „odklánění“ státních peněz a v poslední době i pokusy zakormidlovat loď s miliony spoluobčanů do odpudivě kalných vod orbánovsko-putinovské všemohoucnosti. A přihodíme-li na tuto pomyslnou misku i zoufalství občana, který znovu musí sledovat, jak se po moci sápou individua velebící Gustáva Husáka, primitivové pochybující o kulatosti zeměkoule, či političtí řezníci, pro které je demokraticky uchvácená moc uloveným divočákem, kterého je třeba porazit, vyvrhnout a rozporcovat, přestáváme se divit všemu.

Správně byly v těchto hodinách připomenuty minulé hříchy politického násilí na Slovensku: vražda Róberta Remiáše, únos syna prezidenta Kováče, vražda Jána Kuciaka a Martiny Kušnírové. Tyto zločiny mají jedno společné – jedná se o násilné činy státní moci na občanech a byly připomenuty zcela právem. Protože vinit z atentátu na slovenského pemiéra jen střelce Juraje C. je poloviční slepota. Nikdo totiž nemůže z tohoto činu vyvinit dlouhou řadu slovenských politiků od Mečiara po Fica, jejichž úkolem byla a je řádná správa země a kteří při tomto úkolu zcela selhali nebo rezignovali.