Nejlepší seriálové závěry a jak se k nim dostat (část druhá)

V tomto článku přináším druhý díl seriálu o nejlepších závěrech seriálů. Tentokrát si připomeneme seriály Ostré předměty, Ve jménu vlasti a 24 hodin.

V tomto článku přináším druhý díl seriálu o nejlepších závěrech seriálů. Po veledíle The Wire a Sorrentinově fresce Mladý papež z dílu předchozího si tentokrát si připomeneme nový seriál z produkce HBO Ostré předměty, řadou cen ověnčené mnohasériové špionážní drama Ve jménu vlasti z produkce Showtime a konečně nesmrtelnou klasiku 24 hodin produkovanou televizní stanicí Fox.

16 místo: Ostré předměty (Sharp subjects) - konec celého seriálu

Vznik sedmidílné „jednohubky“ byl v roce 2018 údajně a mimo jiné inspirován velkým úspěchem o něco dříve natočené rovněž sedmidílné série Sedmilhářky (Little big lies) s plejádou hollywoodských ženských megastar v hlavních rolích (Reese Witherspoon, Laura Dern, Shailene Woodley, Nicol Kidman, Zoe Krawitz), které pak ve druhé sérii mezi sebe přibraly ještě samotnou Meryl Streep.

I když herecké obsazení Ostrých předmětů není tak výrazné (nicméně skvělá Patricia Clarkson nebo Amy Adams také rozhodně hrají první ligu), jsou Ostré předměty podobným brilantně zpracovaným detektivně laděným thrillerem, jen se na rozdíl od Sedmilhářek neodehrávají v komunitě dobře živených, ale psychicky málo stabilních matek a jejich dětí na pobřeží Kalifornie, nýbrž v konzervativním zapadákově okresního formátu kdesi v americkém vnitrozemí. Exteriéry však ani v jednom případě nehrají větší roli, protože oba seriály jsou především komorními dramaty o zákoutích lidské psychiky. A zatímco u Sedmilhářek má každá postava, včetně dětí, svou vlastní Pandořinu skříňku, dvě hlavní hrdinky Ostrých předmětů po většinu seriálu sdílejí jednu společně.

Poslední díl série Ostré předměty je pro citlivějšího diváka nervy ubíjející psychárnou, která se téměř nedá dokoukat. A když už se vše uklidní, nedopadne zrovna nejhůře ani nejlépe a nepříliš uspokojivě vyšumí do ztracena, a hlavní postavy, zdá se definitivně, vyřeší své největší problémy a nastoupí nové životní dráhy, přijde úplně na konci finální zářez, kde se hlavní role ujme v sérii často v pozadí snímaný, ale nijak dominující domeček pro panenky a nechá vás sedět s otevřenou pusou. Do not tell mama!

15. místo: Ve jménu vlasti (Homeland): konec devátého dílu čtvrté série

Homeland je, zejména v prvních sériích, inteligentním špionážně laděným psychothrillerem komornějšího střihu s výraznými akčními prvky. Zásadní dějový předěl na konci třetího dílu ještě zvýrazní pro zbytek seriálu hlavní roli agentky CIA Carrie trpící bipolární poruchou, za kterou Claire Danes dostala už dva Zlaté glóby (udělala pro to dost, když během příprav na roli navštívila skutečnou centrálu CIA v Langley, kde prošla malým školením vedeným jednou z agentek, a problematiku bipolární poruchy konzultovala s se spisovatelkou Julií Fast, která je jednou z předních expertek v oboru). V následujících sériích se děj postupně přemisťuje do atraktivního prostředí na Blízký východ, a nakonec v sérii osmé dokonce do Moskvy.

Čtvrtá série se odehrává z velké části v Pakistánu, kam Carrie zavede osud nebo spíše povinnosti špionky (natočeno tuším v Jemenu, protože scénář není pakistánské straně příliš nakloněn) spolu s několika postavami ze seríálu, které jste si již stačili oblíbit. CIA v této sérii dostává pěkný výprask a Carrie nestíhá, někdy i doslova, hasit požáry. Devátý díl je točený téměř celý v exteriérech a představuje vizuální, akční i dějový vrchol série. Snad toho moc neprozradím, když povím, že jeho úplný konec patří k těm typickým úspěšným závěrům, které si neužijí diváci pokládající se za chytřejší než scénárista a opouštějící kino pár minut před koncem, kdy je podle nich již vše vyřešeno a filmaři zbytečně zdržují a natahují děj, aniž by chtěli dodat něco skutečně podstatného.

14. místo: 24 hodin (24): konec prvního dílu čtvrté série

Z mého subjektivního pohledu otevřela Dvacetčtyřka v roce 2001 historii moderního  dramatického akčního seriálu a vše, co bezprostředně následovalo (Prison Break, Lost, Heroes a pak už mnoho dalších) v řadě výrazových prostředků čerpalo právě z ní a těžilo z jejích režisérských, střihových, kameramanských i zvukových postupů, jež skutečně posunul na další vyšší level až Breaking Bad. Originalita hlavního nápadu tkví v zachycení děje „v reálném čase“ jednoho dne, během kterého jde o krk „jenom“ celé Americe, dokud se tedy autoři dokáží udržet zkrátka, a posléze obvykle celému světu, když už se jim to konečně pro diváka žádoucím směrem vymkne z rukou.

Všechny série Dvacetčtyřky jsou rozděleny do čtyřiadvaceti napínavých hodinových úseků plně respektujících denní dobu a vše, co s ní souvisí (každá série ale začíná a tedy i končí v jinou denní dobu, takže se finální okamžiky dramatu odehrávají někdy v sedm ráno za úsvitu, někdy kolem půlnoci pod ochranou tmy a někdy těsně po poledni za sálajícího slunce). Hlavní hrdina, nejprve agent speciálního protiteroristického oddělení a později i leckdo jiný, Jack Bauer, Kiefer Sutherland v životní roli, toho schytá opravdu hodně, i když tak nějak tušíte, že ze vcelku logických důvodů nemůže zemřít ani tehdy, kdy mu už selhaly všechny životní funkce (takové okamžiky v seriálu skutečně jsou), a to přinejmenším do té doby, kdy bude právě uváděná série vyhlášena jako poslední (i když moderní scénárista si umí poradit i v takovém případě a spatlá dohromady prequel, kde může hlavního hrdinu předvést dokonce jako ještě mladšího a krásnějšího).

Jack Bauer má na své straně pár neskutečně sympatických kousků (mou favoritkou je určitě počítačová specialistka Chloe O´Brien, i když i ona dostane v jedné z cool scén seriálu do ruky těžkou kulovnici), a proti sobě houf skvělých záporáků, kde za úplně nejlepšího považuji samotného amerického prezidenta Logana, skvěle zahraného Gregorym Itzin. Seriál nešetří překvapivými zvraty, špioni a dvojití špioni se trousí a honí po ulicích i v Jackových týmech, a neočekávaných úmrtí hrdinů, na které jste si zvykli, je zde snad ještě více než ve Hře o trůny (a podobně jako ve Hře o trůny také jedna z klíčových postav zázračně ožije, jen jí to trvá nikoli pár hodin, ale dokonce několik let). Závěry epizod jsou ultimátní – nejen, že „probíhají online“, ale obrazovka se za odpočítávání posledních vteřin rozdělí na dva až osm segmentů a v každém z nich běží „on-line“ vlastní děj, což v celkovém účinku dále posílí dojem autenticity a zvýší napětí těsně předtím, než ho celá na hodinkách nemilosrdně usekne a pošle do další epizody.

Na www.csfd.cz jsem u Dvacetčtyřky objevil zajímavou anomálii. Rozuměl bych tomu, že celkové hodnocení seriálu vytrvale klesá od doby jeho uvedení, kdy se nacházelo těsně pod devadesáti procenty, až na současných pouhých 67%, což znamená, že seriál jako celek nyní na csfd nespadá ani do červené zóny kvalitních seriálů (a filmů), která začíná na sedmdesátce. Důvodem je dílem to, že pro současnou generaci diváků je už dynamika akce Jacka Bauera přece jenom překonána nejnovějšími (i když často tupými) hity a dílem asi i to, že generace odchovaná dementními youtubery už v sobě ani nedokáže najít potřebnou míru soustředění, aby dokázala prožít pořádný seriálový flák.

Pokud se ale podíváte na csfd na hodnocení jednotlivých sérií, vyhlíží následovně: první, druhá i třetí série 90%, čtvrtá a pátá série 92%(!), šestá série 83%, sedmá série 80%, osmá série 86%(!), což je v průměru téměř 88%. Nechápu tento astronomický rozdíl v hodnocení mezi 88 procenty a 67 procenty, už proto, že csfd je obrovský, statisticky bohatý zdroj dat (tento seriál prozatím hodnotilo 11 123 diváků!) a nechce se mi věřit, že by byl až takovým důsledkem působení nemocné mysli neuspokojených trollů, kteří hodnotí seriál, aniž by viděli jedinou kompletní epizodu a přinejlepším pár epizod „proklikají“ (za komentáře k hodnocení „odpad“ ve stylu „bylo to tak blbý, že jsem to ani neviděl, jenom jsem to proklikal a dal odpad“ bych na csfd dával celoživotní ban a doprovodil ho písemným glejtem o psychické výchylce zasílaným souběžně zdarma na adresu dotyčného a nejbližšího psychiatra)

Čtvrtá série Dvacetčtyřky začíná těsně před úsvitem nového dne ve snídajícím jídelním voze rychlíku a během doslova pár vteřin zde autoři vystavějí neskutečnou atmosféru vibrujícího přítomného nebezpečí, kdy sice nemáte naprosto žádné vodítko k tomu, co se stane (jste na úplném začátku série), ale je vám jasné, že v horizontu pár vteřin k něčemu dojde (a nejste zklamáni). Pokud by moje série článků byla o nejlepších úvodech seriálů, nebyla by zde tato epizoda zastoupena jenom proto, že pátá série Dvacetčtyřky ji svým šokujícím úvodem ještě přebíjí.

Závěr prvního dílu čtvrté série pak obloukem navazuje na bombasticky natočený úvod do hry, která se po celou první epizodu hraje opatrně, protože nevíme, proti komu hrajeme, jaká je jeho taktika a jaké jsou jeho cíle. Ve chvíli, kdy padne magické jméno a karty jsou rozdány tím pro Jacka Bauera nejhorším možným způsobem, se strhne ono do segmentů se rozpadající inferno a vy si musíte spustit okamžitě druhou epizodu série (nedokážu pochopit, jak mohli přežít diváci sledující Dvacetčtyřku díl po dílu s týdenní pauzou).

Příště si připomeneme Westworld, Hru o trůny a Temný případ.