Jako nová víra

Přibývá souvěrců nového směru. Vzniká nová víra, jež je tak podmanivě prostá, že ji může každý snadno vystavit zkoušce, je-li pro něho tou pravou. Stačí ji vystavit jen krátké expozici. 

Expozici světla vlastního srdce. Vlastního rozumu. A není zapotřebí záře srdce světce ani mysli mudrce k rozpoznání, že vírou v pravém smyslu slova není. Že zrodila se ze špíny a ze lži ke špinění. Že je to spíše sekta, jež hříchem voní těm, pro než je více střílnou,  zbrojí, nežli útočištěm. Shromaždištem malých. S ambicí získat uznání a respekt. Vyrůst tím, že všem na odiv rozevlají vysoko nad hlavami prapory se znaky svého zcizeného práva na svobodu a na názor, o než údajně byli oloupeni.

Jak ale mohou získat ta svá práva, když jim je nikdo neupírá? Když mohou denně otravovat tím, že jejich názory ne a ne uznat dostatečně onen hlavní stream? Když nemají ještě své ministry a svého prezidenta. Když daleko jsou ještě Rusi a možná dál, než nové volby.

Jak tedy dosáhnout toho, aby byli tak, jak chtějí, slyšeni. Jedině tak snad, že ostatní by už konečně mlčeli. Křičí, že nesmějí už ani šeptat. Jak kdyby rorýs pod oblaky denně stěžoval si, že s křídly, jež mu polámali, nemůže už létat.