Souhvězdí malé medvědice

Vidím to věru rád, když člověk člověka se zastane. Když k zastání se další přidají a síly spojí. A někdy ani ne.

Zapálil za ni svíci k tichému důstojnému rozjímání na poslední chvíli. Ještě tu byla a přece jakoby už ne. Jako by bez možnosti odvolání semknutí páprdové podělaní své černé dílo dokonali. Hanebné.

Nebyl jako oni. Však sama mu to přece psala, že nepodobá se těm eunuchům. I to byl možná důvod k jeho zamyšlení nad jejím odcházením. I nad tou naší společností, v níž ona coby ta nejopravdovější z opravdových sáhla na koule těm zloduchům. Ta, která jako sukovitá bukowice neváhala směle podrbat si svoje boule a za pravdu svou dát se do boje.

To ještě byla naděje. Alespoň o ní zmínila se ta bojovná medvědice, jež zdráhala se prosebně obejmout porotu, aby ta zvážila dobře ještě možnost najít si cestu k její setře a pro ni v srdci dobrotu. Ona sama sotva by co zmohla. Nebyla u poroty dobře zapsána, jak napsala.

Co mohla však, to učinila bez váhání. Vyzvala ty, jimž nebrání v přímluvě za tu bukowici nic, aby se pokusili porotu kdovíčím uhranout, nadchnout pro ni či při nejhorším obměkčit.

Však ani nachvíli ji nenapadlo poradit jí včas po sobě uklidit.