Drogově závislí v institucích státu

Nová poslankyně Jana Lorencová je spojována s nejtemnějšími kauzami polistopadového vývoje naší společnosti. Výsledky její investigativní novinářské práce naháněly strach každému, kdo měl byť jen trochu fantasie a uměl si představit, jak trpkému ovoci umožňujeme zrát a dozrávat. Ne každý si dokázal představit, jak dlouho budou hrozny přezrávat a jaká to bude nakonec sklizeň. Jaká hniloba.  

Každá společnost je tvořena jednotlivci rozmanitých postojů i vnímání reality, přesto se někdy nedá vyhnout určitým zobecněním či pojmenováním charakteristik určujících vývoj nebo vysvětlujících selhávání jako celku.

Tato společnost opravdu nevzkvétá, ale zdá se, že má naději vzkvétat. Může vzkvétat s lidmi, kteří ji nenechají poklimbávat či dokonce usínat a upadat do naivních sebeklamů, v nichž je vytěsňování skutečných hrozeb zajídáno levnými mandarinkami a možností cestování do zahraničí. Této společnosti chybí sebedůvěra, o niž je olupována těmi, kdo se jí bojí. Těmi, kdo mají strach z toho, co Václav Havel nazýval občanskou společností. Společností, která má dost vůle projevit sebedůvěru i sebeúctu. Společností, která se tváří v tvář arogantní moci nenechává přesvědčit, že destruktivní soukolí je nutnou daní, neodmyslitelným přívlastkem, logickou a zákonitou vadou na kráse parlamentní demokracie. A také společností, která se nebojí dát či alespoň propůjčit potřebnou míru důvěry těm, kdo trvale prokazují předpoklady

nenechat se ani koupit, ani zastrašit.

Že se Jana Lorencová stala poslankyní, je velmi pozitivní skutečností, neboť je vnímána jako spolehlivá a dosud nezpochybnitelná konstanta opaku všeho zastírání, kamuflování či podbízení. Nevšedně statečná, ozdravně přímočará. Nepochybuji o tom, že její vstup do politiky vyvolává nepřiznané obavy z nadějí na čerstvé povětří. Její nezávislost je dlouhodobě znepokojující pro ty, kdo propadli drogové závislosti postihující odnepaměti ty, kdo mají moc, vliv. Tou drogou jsou pocity nadřazenosti. Proto už delší dobu žasneme nad přisprostlou protihavlovskou rétorikou, jež je tak často prosta zdravého rozumu i logiky. Pocity nadřazenosti jsou v rozporu s možností vnímat dostatečně to, čemu říkáme svědomí. Zatemňují mysl, zastiňují v člověku jeho pozitiva, oslabují úctu k druhým.

Pocity to jsou ale velmi příjemné, proto se o ně dá i zoufale bojovat. Dá se pro jejich znovuzískání kolem sebe i kopat tak, že lidé ztrácejí soudnost a vykazují jakoby ztrátu intelektu. Proto i různé manipulace a demagogie urážejí zdravý rozum a překvapují tím, jak jsou děravé a průhledné. Zároveň to ale dává možnost, že se lidé takto střečkující sami dostatečně odkopou a znemožní. Někdy nám jich bývá i upřímně líto. Většinou do té chvíle, než zas projeví svou nelítostnou zlou vůli. Zlou vůli po své vlastní sobecké svobodě zaplacené svobodou ostatních.

Proč je možné stále číst obhajoby projevů arogance „pragmatiků“, je zřejmé. Ti, kdo jsou s nimi svázáni se marně a nedůstojně pokoušejí koudelí ucpávat trhliny potápějících se kocábek, aniž si všímají doutnající koudele za svými vlastními zády. I to může být ozdravné zviditelnění priorit. Jsme svědky zastíraného strachu z utloukané pravdy o míře dlouholeté tolerance k destruktivnímu jednání institucí státu. Rozhodně se však nedá říci, že kritizované polistopadové způsoby vládnutí jsou nemravnější nebo stejně nemravné, jako byly ty před rokem 89´. Jiné podmínky – jiná nemravnost.

Kromě vstupu Jany Lorencové do parlamentu vnímám ještě jednu pozitivní zprávu, a tou je možnost, že by se ministrem zahraničí stal člověk, který dal zastíranému sociopatologickému jednání pravdivé jméno – organizovaný zločin.

PS: Počet obětí zrůdné nenasytnosti v kauze „metanol“dosáhl počtu 48 mrtvých. Není pravdou, že odpovědní jsou jen stíhaní zločinci. Není pravdou ani to, že kromě nich nesou svou odpovědnost jen „pragmatici“ s arogantní tolerancí ke zločinnému jednání. Svůj podíl viny nese i celá společnost, která neuměla včas a hlasitě podpořit vůli lidí jako je Jana Lorencová.

A to je jeden z důvodů, proč se mi příčí oslavná slova o laciných mandarinkách bez front.

Pozůstalým je jasné, co předcházelo. Tolerance ke kriminálnímu jednání, korupce. Co jim dnes můžeme dát? Pytlík mandarinek se slovy: „ když se prosperuje, musí se kácet v cizím lese?“  Jak se asi cítí pozůstalí a ti, kteří mají z otravy metanolem trvale poškozené zdraví, když sledují smělé odvádění pozornosti  pliváním na hrob toho, kdo se právem obával následků bezohlednosti a sebestředné nenasytnosti?