Naivně jsem si myslel, že s měnícím se světem dojde i k určité modifikaci metod vzdělávání. Především tam, odkud vycházejí budoucí pedagogové. Srážka s realitou nemohla být bolestnější. Ano, řeč je o pedagogických fakultách.
Rok první
Aby nedošlo k mýlce - nemám v úmyslu nasazovat psí hlavu všem a bez rozdílu jak je zvykem v našich zeměpisných šířkách. Ale popořádku. Dle nedomyšlených propozic a nesmyslných nařízení a vyhlášek MŠMT je nucena část odborníku z praxe, rozuměj pedagogů s mnohaletou praxí, doplnit si vzdělání v magisterském akreditovaném programu. Co na tom, že by šlo studovat i program bakalářský, který je možno "doplnit" navazujícím magisterským programem. Bohužel, nabídka pedagogických fakult je tristní, respektive omezená.
Rád vzdělávám (i sebe) a tudíž jsem se vrhl do studia, tentokrát kombinovaného, na jiné fakultě - pedagogické, abych po pěti letech mohl mít další glejt, že mohu dle zákonů této země učiti. Mé předchozí studium se odehrávalo na fakultě filozofické téže univerzity. Prostým srovnáním obou forem studia, obou fakult a hlavně stylu výuky přišly (přesně v tomto pořadí) - úžas, zklamání, zlost a pocit méněcennosti.
Rok první byl pro mne zčásti bojem s větrnými mlýny, zčásti snahou vyhovět všem požadavkům (odborníci přeci vědí, co je pro nás dobré, že?). Díky nesmyslným nařízením je nemožné změnit obor (byť příbuzný, jen v jiné kombinaci) či je nutné absolvovat například zkoušku z jazyka na úrovni středoškolské, aniž by vám byla uznána její doktorská forma. Styl přednášek mi evokoval střední školu, kde již chybí jen zvonění a postavení se do pozoru, když vejde přednášející. Výjimkám čest! Dobrá zpráva je, že když zatnete zuby a jste splachovací, nakonec vše zvládnete.
Rok druhý
Jsa obrněn a pln optimismu, myslel jsem, že v ročníku druhém bude vše už jenom lepší. Není. Pravdou je, že se nalezlo více výjimek, které si uvědomují jaký rok je a jaký je svět venku, svět pedagogů na normálních školách. Podnikl jsem pokus, zjistit co že je vlastně se vzděláváním budoucích pedagogů špatně. Napsal jsem e-mail dvěma představitelkám kateder, které dle (nejen) mého názoru poněkud ustrnuly. Otázky byly jednoduché:
1. Reaguje nějak Vaše katedra na současný vývoj a potřeby dnešního světa, resp. přemýšlí o změně stylu přednášek, cvičení, výuky tohoto předmětu tak, aby absolventi byli ušetřeni únavného memorování a věnovali se spíše praktičtějšímu (a přijatelnějšímu) využití předmětu v následném zaměstnání pedagoga?
2. Má přednášející zkušenosti z výuky nejen na 1. stupni ZŠ, ale i například na škole speciální, praktické? Myslím tím, zda například za posledních pět let došlo ze strany přednášejících k určité reflexi vývoje didaktických metod a ne naopak k jistému ustrnutí a automatismům?
3. Předpokládám, že dochází k průběžné evaluaci a autoevaluaci nejen přednášejících, ale i celého pracoviště jako celku. Jakým způsobem a jak jsou získané poznatky promítány do případných změn a úprav přednášek, cvičení, ale i zkoušek?
Po pár dnech přišla reakce.
Úhel pohledu
Odpovědí v písemné podobě se mi nedostalo. Bylo mi nabídnuto osobní setkání a prodiskutování oněch poslaných otázek. Na schůzku jsem šel s vědomím, že by se přeci jen některé věci mohly změnit.
Jak samotná schůzka, tak i diskuse mě přesvědčila o nutnosti nejen změny konceptů vzdělávání, ale i myšlení. Odpovědi byly všeobecné, ano, katedra samozřejmě reaguje na požadavky a potřeby neustále se měnícího světa, ale chvilku to potrvá, jsme součástí systému, máme svázané ruce...z personálního hlediska jsme vůbec rádi, že u nás někdo učí, musíme dodržet kritéria akreditace atd. atd. Evaluace a autoevaluace samozřejmě probíhá, byť ne v takové formě, jak bychom si přáli.
Upřímně, čekal jsem více. I vzhledem k sílící nespokojenosti laické i odborné veřejnosti se stylem výuky a přípravou budoucích pedagogů na pedagogických fakultách obecně.
Jsem trošku na rozpacích - když jdu z jedné přednášky, která mi dá hodně a kde čas ani nevnímáte, protože přednášející učil či učí třeba na základní škole a poté jdu do vedlejší učebny, kde je pro změnu vyučující, který si prostě jede po svém, tak mi to hlava nebere. V čem je problém? Nota bene když mi poměr inspirativních přednášek vůči těm zastaralým měl být přesně opačný?
Osobně si myslím, že problém je v jedincích, nikoliv v systému. Chybí zde jistá míra osobní odvahy a odpovědnosti. Většina se prostě spokojí s daným stavem, zareptá si a vše jede po starém. Nepřipomíná vám to něco?
Možná řešení
Vzhledem k tomu, že veřejné vysoké školy jsou placeny z peněz nás všech, byla by namístě jistá společenská kontrola (větší než dosud), která by zaručovala odpovědnost a pružnost vzdělávání pedagogických fakult. Motivačním stimulem by jistě bylo zvýšení mezd v akademické sféře, vázané nejen na činnost vědeckou, ale také činnost praktickou. Otázkou je zda i nezměnit způsob financování vysokých škol, tj. méně studentů, ale zato více kvality.
Pro inspiraci lze například shlédnout Focus VM na ivysilani,cz. V podstatě se dozvíte, že všichni o problému ví, ale nikomu se jaksi nechce udělat ten první radikální krok...
