Biker

Každé léto bylo pro mě kdysi vrcholem – užil jsem si jak já, tak i moje kolo. Když venku vyloženě nepršelo, vyrazili jsme společně brzy ráno, abychom se pozdě večer, kdy ve městě svítí lampy s nezbytným vějířem roztodivného hmyzu a zní bujaré pokřik místních opilců, vrátili domů. Dávali jsme si oba do těla. Silničky, lesní cesty, táhlé stoupáky a prudké sjezdy. Měli jsme spolu také pár nepsaných dohod. Já promažu pořádně řetěz, ty mě povezeš až se namažu zas já. A nikdy nebudeme mluvit o tom, co jsme zažili onoho hnusného, parného léta roku 1968. Alespoň dokud neuplyne hezká řádka let.

Já ještě žiju, můj věrný společník odpočívá svůj sen na půdě. Přikrytý pod plachtou, kdykoliv připraven vám potvrdit mé vyprávění. Naposledy když jsme spolu mluvili, byl jeho hlas dýchavičný. I těch přestávek bylo víc než obvykle. No, snad jsme se rozhodli správně.

Takže snad můžu vyprávět co se onoho léta vlastně stalo. Bůh i kolo mi odpusť.

Ráno bylo pod mrakem, což znamenalo jediné. Dopoledne se postupně vyjasní, silnice i vzduch se rozpálí, aby se odpoledne vše pod prudkým slejvákem zase umylo. Jasné jako facka. Onoho dne jsem měl naplánovanou cestu, která vedla částečně po silnici, po mírném stoupání se stáčela do lesa, kde nás čekal náročný, mnohakilometrový stoupák, končící vesničkou. Tam jsme plánovali pauzu, s nezbytným pivkem.

Po silnici to byla pohoda. Žádný protivítr, minimální provoz. Slunce už začalo slušně pálit. Po hodince jsme zajeli na lesní cestu. Zvedl jsem se ze sedla a zabral. Přehazovačku jsem si šetřil (byl osmašedesátý, nezapomeňte!). První záchytný bod a také odpočinek tvořil zanedbaný můstek přes vyschlý potok. Měl se objevit za zatáčkou, takže jsem zabral ještě víc, abychom tam byli co nejdříve. Hlavu jsem měl skloněnou, dával jsem pozor, abych nenajel na některý z kořenů. Dodnes si myslím, že právě skloněná hlava a možná i zarputilý výraz mi zachránily život. Dvě kulky, které mi prosvištěly kolem hlavy, se zaryly do stromu vedle mě. Neslyšel jsem je. Pamatuju si také jak můj věrný společník cuknul chvíli před tím stranou. Třetí kulka škrábla o rám a odrazila se do kapradí. Zastavil jsem s otevřenou pusou.

Slyšel jsem řehot. Utřel jsem si pot z očí a sledoval blížící se postavu. Hajný? Podíval jsem se pozorněji. Ne, voják. Uniforma mi ale nějak neseděla. Zarostlá tvář a šikmé oči mě udivily ještě víc. Mongol došel ke mně. Chvíli jsme se na sebe jen tak dívali. Začal se znovu smát. Pak konečně promluvil. Panebože, on to byl Rus! Nevěřícně jsem na něj zíral. Kde se tady doprdele bere Rus?

Ruce jsem měl stále na řidítkách, když mi naznačil, abych slezl z kola. Moc se mi nechtělo. Úsměv mu zmizel a začal připomínat jednoho ze svých dávných předků, kteří plenili a ničili vše, co jim stálo v cestě. Z předchozího monologu, v mizerné ruštině, jsem vyrozuměl, že zběhl od své jednotky. Nebo se ztratil? Už se mi to trochu plete. Však mi na poslední návštěvě dcera říkala, že nesmím zapomínat brát ty prášky. Ale k věci. Slezl jsem z kola a opatrně ho pustil na zem. Samopalem mi dal najevo, abych odstoupil ještě víc. Možná mu začalo i svítat, že by nás tady mohlo být víc. Zachmuřil se ještě víc. Chvíli se ještě rozmýšlel (jestli mě má odprásknout, na to vemte jed!), aby rychle nasedl na mé kolo a dal se po postranní cestě hlouběji do lesa. Výsměšně na mě cosi zahalekal (rusky to nebylo) a už byl v trapu. To bylo naposledy co jsem ho viděl živého. Ne, že by mi ho bylo líto, hajzla jednoho. O pár cenťáků vedle, a nebyl bych tu.

Kolikrát jsem přemýšlel jestli mají i neživé věci nějakého svého ducha. Rozumíte, něco co do nich přechází z nás, živých, a dělá z nich naprosto unikátní kombinaci živého a neživého. Jestli naše byty, domy, auta, to co každodenně používáme, mají i něco z nás, jestli s námi žijí v prospěšné symbióze? Prostě, že jsme všichni obklopeni takovými malými Golemy. Dotknete se jich a oni ožijí a žijí si pak dál vlastními životy. A plní nám i přání. Nevím jak vy, ale stoprocentně to platilo o mém dvoukolém kamarádovi, s bytelnými, zahnutými řidítky, drnčivým zvonkem a masivním rámem. Velamos.

Pomalu jsem se vzpamatovával z šoku. Ještě jsem zahlédl v lese odlesk Mongolíkova samopalu. Po zralé úvaze jsem se vydal zpět do města. Čekalo mě bratru dobrých dvacet kiláků. Snad někoho stopnu. Cestou jsem si sumíroval popis onoho vojáka. Panebože, Rusák a tady? Jsem zvědavej, jak se budou na stanici tvářit, až jim tohle začnu vykládat. Mladej asi přebral, ztratil kolo a tak se nám snaží vnutit tu svou historku. Ha, ha, k popukání. Z pochmurných myšlenek mě vytrhl dušený výkřik. Z lesa. Možná se mi to jen zdálo, ale celý les najednou ztichl. Už jsem vám říkal, že i neživé věci mají svého ducha? Já vím, ty zatracené prášky. No prostě – v celém lese najednou nebylo slyšet živáčka. Rozumíte, venku je krásně, je srpen, parné léto a v lese jak po vymření. A pak jsem se vyděsil ještě víc. Zvonek na svým kole bych poznal i teď, po šestatřiceti letech. Nejprve cinkl jenom jednou. Po chvíli zase. Pak už cinkal vytrvale. Jakoby říkal, tak kdepa si můj kamaráde, přeci mě tu nenecháš? Přiznám se vám, že jsem sakra váhal, jestli raději seběhnout kopec než se dát za zvonkem.

Jak dlouho jsem šel, to nevím. Část mého pochodu se mi z paměti vytratila. Vím jen, že jsem šel po úzké cestě, která vedla hlouběji do lesa. Právě tudy jel před čtvrthodkou Mongolík. Stopy mého kámoše to potvrzovaly. Po chvíli se lesní cesta zúžila ještě víc a za mírnou zatáčkou končila roklí. Chápete to? Šel a jel jsem po různých cestách, ale tahle je v mé hitparádě nejnebezpečnějších lesních stezek na prvním místě. Když jsem se o hodně později díval do jedné staré mapy oné oblasti, stezka tam vyznačená vůbec nebyla. Všechny okolo ano, jen tato jediná ne. Můj dvoukolý kámoš ležel na zemi, na samém konci stezky, nad skalnatým srázem. Přísahám, že z rozbitého předního světla se na mě díval vítězoslavně, až škodolibě. Došel jsem opatrně k okraji rokle a podíval se dolů. Z křovin na dně rokle vyčnívala Mongolíkova noha. Bosá. Vojenská čepice se válela opodál. Když člověk zapojil fantazii, tak z dálky vypadala jako obrostlý kámen. Zbytek Mongolíkova těla ležel zakrytý v křovinách. Nebylo pochyb, že je po něm. Určitě by si nenechal ujít další představení se svišticími kulkami. Otočil jsem se. Váhavě jsem zvedl svého kámoše a opatrně vyšli k asfaltce.

Budete mi věřit, že celou cestu domů jsem cítil spokojené mručení a předení tvora, na němž jsem usilovně šlapal? Z plánovaného výletu nebylo nic, to se rozumí. Kolo jsem zamknul do sklepa a šel na jedno, i když jsem věděl, že to jedním neskončí. V hospodě se na mě všichni dívali úkosem. Jejich oči říkaly – my víme, hochu, my víme, ale necháme si to pro sebe, viď?

Po dvou pivech a dvou panácích jsem došel k závěru, že to prostě musela být jen nešťastná náhoda. Mongolík měl prostě smůlu. Neznámý terén a kdo také mohl tušit, že stezka končí přímo v rokli?

A zvonek zazvonil sám od sebe, ne? Nesnáším ty svoje vnitřní hlasy, které zpochybňují moje rozumné uvažování. Po třetím pivu a panáku jsem se rozhodl, že zvonek zazvonil náhodou, když kolo spadlo na zem a Mongolík přeletěl řidítka, aby si v rokli zlámal vaz. Aha, až na to, že zvonek je na druhé straně kola, než kterou kolo spadlo na zem. A zvonek cinkal pak dál, ne? A vytrvale, jen nelži, ozval se zase jeden z těch vnitřních hajzlíků. Vzdal jsem to.

Objednal jsem si další pivo s nezbytným malým doprovodem a snažil se zapudit vtíravé a znepokojující myšlenky o mém zamčeném kamarádovi, který odpočíval ve sklepě.

V noci mě probudilo hned několik věcí naráz. Bolest hlavy, chtělo se mi na záchod a také nezvyklý hukot na ulici před domem. Napil jsem se vody, odhrnul záclonu a překvapeně se díval na valící se tank, který následoval další, a další…