Všechno, co jste kdy chtěli vědět o vakcínách (ale báli jste se zeptat)

Proč nás vakcíny i prodělaná infekce po půl roce dobře chrání před těžkým průběhem covidu, ale skoro vůbec nás nechrání před nákazou jeho původcem koronavirem? A proč nám o tom výrobci vakcín předem neřekli? A co bude dál?

Náš imunitní systém mnohem chytřejší, než by se zdálo. Dokáže účelně reagovat na nové viry, na viry s nimiž se již dříve setkal i na nové varianty známých virů. Každou z těchto úloh plní jiné složky naší imunity. Náš obranný systém má své jednotky rychlého nasazení, hlavní bojové jednotky i jednotky záložní. I proto je role vakcín je o dost složitější než si většina z nás myslí a než jsou odborníci a výrobci ochotní nebo schopní prozradit laikům. Zkusíme to teď spolu napravit. Zatněte zuby, jedeme z kopce! 

Vakcíny i covid způsobí, že v našim těle vzniknou jednak protilátky a jednak paměťové buňky. V boji s virem jsou nejdůležitější neutralizační protilátky. To jsou protilátky, které se váží na to místo spike proteinu, kterým by se jinak vir připojoval na naše buňky. Některé protilátky se váží na jiná místa spike proteinu nebo na jiné proteiny viru. I tyto protilátky jsou důležité, protože označí virus jako cosi cizorodého a nebezpečného, proti čemu by se mělo tělo bránit, například vytvořením dalších protilátek. Ale první linii obrany proti viru, která funguje bezprostředně po vstupu viru do organismu a může tedy zabránit infekci, tvoří neutralizační protilátky. Po dokončeném očkování či po prodělané infekci máme obvykle vysoké hladiny protilátek. V případě vakcinace se jedná především o protilátky neutralizační, v případě protilátek po prodělané nemoci se může jednat i o protilátky proti jiným proteinům viru. Ochrana proti původnímu viru tak může být při stejném množství protilátek i výrazně nižší než v případě protilátek po vakcíně, mohly by však lépe chránit i proti mutantám.

Protilátky v krvi brání i tomu, abychom se po prodělané nemoci okamžitě znovu infikovali třeba od nemocných rodinných příslušníků. Potíž je v tom, že tyto hladiny poměrně rychle klesají a po půl roce jich už zbývá tak málo, že už nákaze nezabrání. Pokles hladiny protilátek je potřebný, bez něj by byla naše krev přecpaná protilátkami proti nejrůznějším virům i jiným parazitům, se kterými jsme se v minulosti setkali. Zajistit naši obranu proti příštím infekcím nemají za úkol protilátky, ale paměťové buňky.

Nejrychleji nastupují do obrany proti staronové infekci tzv. paměťové plasmatické buňky. Všechny plasmatické buňky vznikají z B buněk a na rozdíl od nich produkují mnohem větší množství stejných protilátek, než jaké produkovaly jejich mateřské B buňky. Jenže běžné plasmatické buňky žijí poměrně krátkou dobu. Právě ony zpravidla zlikvidují virus a ukončí naši nemoc. Část plasmatických buněk se však přemění v paměťové plasmatické buňky. Ty pak žijí v naší kostní dřeni dlouhé měsíce a často i roky, v klidovém stavu však protilátky neprodukují. Když se ovšem v těle objeví stejný virus, dojde k jejich aktivaci a během pár dnů začnou opět ve velkém množství produkovat protilátky. To obvykle zabrání rozvinutí vážné formy nemoci.

Jestliže nás však nakazila varianta viru s tak pozměněným proteinem, že se na něj protilátky produkované plasmatickými buňkami špatně vážou, může být tato obrana nedostatečná. V našem těle jsou však naštěstí přítomny i paměťové B buňky a paměťové T buňky. Ty společně dokáží procesem zvaném „zrání afinity protilátek“ přizpůsobit vazebné místo protilátek tak, že se váže na pozměněné proteiny viru. Část B buněk produkujících takto pozměněné protilátky se opět změní na paměťové B buňky a část se změní na plasmatické buňky, které začnou produkovat protilátky upravené pro boj s novou variantou viru. Je jasné, že tento proces trvá o pár dnů déle, než pouhá aktivace už hotových paměťových plasmatických buněk. I tak je však mnohem rychlejší, než když se naše tělo setkalo s daným virem poprvé (jak vznikají protilátky při prvním setkání s virem, je popsáno zde jaroslavflegr.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=753910 . Rozvinutí opravdu těžké formy onemocnění tak obvykle nově vzniklé plasmatické buňky zabránit stihnou.

Když byly vytvořeny nové vakcíny, byly testovány brzy po dokončeném očkování, tedy za situace, kdy v tělech očkovaných osob byly nejen paměťové buňky, ale i vysoké hladiny protilátek. Za těchto podmínek vykazovaly vakcíny vysokou účinnost i proti nákaze. Fungovaly tedy jako vakcíny navozující rezistenci – schopné zabránit nákaze a tedy i zmnožování a šíření viru. Po zhruba půl roce (u starších dříve, u mladších později) u lidí se správně fungujícím imunitním systémem hladina protilátek v krvi klesne, takže vakcíny začnou místo rezistence navozovat jen toleranci – chrání očkovaného před těžkým průběhem nemoci, ale nezabraňují jeho infekci, množení viru v organismu ani šíření viru na další osoby. To vůbec nebylo samozřejmé. Někteří paraziti ničí organismus hostitele tak rychle, že imunita zprostředkovaná paměťovými plasmatickými buňkami, tím méně paměťovými B buňkami hostitele ochránit nestihne. Ač to tak možná nevypadá, měli jsme tentokrát s novými vakcínami docela štěstí.

Jestli ho budeme mít i nadále, záleží na tom, jak si naše imunitní paměť poradí s omikronem a dalšími variantami viru, které budou vznikat v budoucnu. Zatím to vypadá dobře. Omikron sice nakazí skoro každého bez ohledu na to, zda očkování či nemoc prodělal. Ochrana po prodělaném onemocnění i po dvou dávkách vakcíny je jen asi 20%, po třetí dávce vakcíny asi 70%. Ale z dosavadních dat je zřejmé, že imunita zprostředkovaná paměťovými buňkami, a tedy odolnost očkovaných i uzdravených proti vážnému průběhu nemoci je stále velmi vysoká. Uvidíme, co na nás evoluce viru vymyslí příště.

Jak to tedy bude pokračovat? Postupně všichni získáme přirozenou či umělou imunizací, tj. nákazou či očkováním, toleranci proti viru. Ti co půjdou první cestou, se asi samovolně roztřídí na šťastlivce a smolaře, přičemž geny smolařů budou postupně mizet z genového fondu lidské populace. Občas se asi nakazíme, průběh onemocnění však bude mírnější a mírnější. K tomu nejspíš přispějí nové léky a patrně i evoluce viru – na světě budou postupně převládat varianty, které si budou nakaženého šetřit a jejichž zdravotní projevy budou co nejméně nápadné. Omikron má už nejspíš nakročeno správným směrem. Sice má mnohem vyšší infekčnost, nejnovější výsledky však ukazují, že se sice skvěle množí v horních cestách dýchacích, ale o to hůře v plicích. Covid se časem téměř jistě změní v další otravnou virózu, kterou jednou za rok či spíše jednou za pár let proděláme, a ještě později na protivné nachlazení. Než k tomu dojde, rozhodně všem doporučuji pravidelné očkování. Ani mírný či středně těžký covid není nic, o co byste stáli a co byste si bůhví jak užívali. A především, dlouhodobé účinky covidu na zdraví a kognitivní schopnosti ještě neznáme. Střednědobé už ano a fakt je to hnus fialový. Kdo se z jakéhokoli důvodu obává hypotetických dlouhodobých účinků vakcín, měl by se tisíckrát víc obávat dlouhodobých účinků prodělaného covidu. Na „přirozené imunizaci“ není v případě covidu nic přirozeného – náš biologický druh se s ním  totiž setkal v evoluci poprvé. 

Na závěr prosba: Potřebuji, aby mi co nejvíc lidí co prodělali i neprodělali covid vyplnilo během svátků dotazník bit.ly/AnketaPokracovani. V současnosti mám jen data týkající se wuhanské varianty a alfa varianty. Potřebuji rychle nasbírat data týkající se delty, než k nám přijde omikron.