Tak jsem si tuhle zase povídal se svým kocourem Micíkem. Tentokrát o Bohu a hraní na vojáky. Posuďte sami, jak to dopadlo.
Micík: Milý Flégříku, pojď si povídat
Já: A smím tě přitom drbat na bříšku?
Micík: No uvidíme. Až jak ti to povídání půjde. Tak já vykopávám – věříš v Boha?
Já: No ty to bereš pěkně z vostra. Tak jo. Nevěřím. Nevěřím ale…
Micík: Jaké ale, buď věříš nebo nevěříš.
Já: Nevěřím, přikazuje mi ta má víra.
Micík: To je nějaký vtípek?
Já: Ani trochu. Moje víra se opírá o Flegrovo redukované desatero. To má jen dvě přikázání: První přikázání: V žádného Boha věřiti budeš! a druhé: Budeš se vždy chovat tak, jako by Bůh existoval. A to konkrétně starý dobrý křesťanský Bůh, odměňující spravedlivé a trestající hříšníky.
Micík: No, to druhé přikázání chápu – kdyby se tak chovali všichni, tak by byl svět mnohem lepším místem k životu. Ale proč to první?
Já: Právě proto, aby mohl být svět lepším místem k životu. Tohle přikázání je naprosto klíčové – proto je také první. Lidé obvykle nejsou ochotni páchat zvěrstva. Leda když jim to přikáže autorita. A když jim to přikáže autorita nejvyšší, jsou ochotní a schopní páchat i ta nejodpornější zvěrstva.
Micík: Dobrá, chápu – náboženské války, upalování jinověrců a tak podobně. Ale to už se v civilizovaném světě běžně neděje. Jasně, existuje radikální Islám a různé podivné sekty. Ale to přeci zasáhne jednotlivce. Většině z těch skoro 8? lidí víra v Boha v běžném životě pomáhá.
Já: No, nerad ti beru iluze. Mnoho desítek let mohou být ztráty způsobené náboženskými fanatiky malé, například ve srovnání se ztrátami způsobenými dopravními nehodami. Jenže pak to může bouchnout a náboženští fanatici mohou rychle dorovnat skóre. Víru v Boha jsme si mohli dovolit ve středověku, kdy byly možnosti náboženských fanatiků dosti omezené. Ale už ne dnes, kdy si může atomovou bombu pořídit, s trochou přehánění, každý stát a kdy si může smrtící virus zkonstruovat, a to bez přehánění, prakticky libovolná skupina teroristů.
Micík: Takže ty bys náboženství v moderním světě zakázal?
Já: Zákazy náboženství moc nepomáhají. Ale bojoval bych proti jeho šíření všemi legálními prostředky. Zejména bych postavil mimo zákon jakékoli formy indoktrinace dětí. Ta mi připadá stejně odporná, jako kdybychom dětem podávali od mala nikotin, abychom u nich vyvolali závislost na kouření či vapování. Ale abys viděl, že nejsem žádný protináboženský fanatik, tak bych udělil výjimku pro víru založenou na mých dvou přikázáních.
Micík: Pochopitelně. Není Boha včetně Boha a Flegr je jeho prorok. Dobrá, uznávám, že náboženství může být pro společnost za současných podmínek, při současných technologiích, nebezpečné. Jenže zároveň spoustě lidí přináší radost a dává jím smysl života.
Já: Data ani v tomto ohledu celkový kladný přínos víry tak úplně nepotvrzují, ale to není podstatné. Víru v Boha je podle mého názoru možno nahradit vírou v člověka a výsledný efekt bude lepší. Proč se snažit potěšit mocného Boha, když se můžeme snažit potěšit slabého člověka? Myslím, že bychom měli podřídit naše chování především tomu, abychom snížili utrpení lidí (a jiných tvorů, které s námi sdílí náš svět) a naopak jim nadělili to nejcennější, co asi existuje – radost. V centru naší pozornosti by měl stát člověk a ne Bůh. Jestli spravedlivý a milosrdný Bůh existuje, potom ho právě tímto potěšíme nejvíce a naše bude Království nebeské.
Micík: Tak moment, ty si říkáš ateista?
Já: Micíku, Micíku. Ty se asi moc nevyznáš ve výrokové logice. Výrok platí, a podle mého názoru je dokonce hluboce pravdivý, ať už je jeho první část pravdivá (Bůh existuje) nebo nepravdivá. Jestli je jeho první část nepravdivá, potom je celý pravdivý stoprocentně, neboť z nepravdy může plynout cokoli. Jestli umí krtek létat, potom Babiš nedonášel komunistické Stb a nepodváděl s dotacemi.
Micík: Tak znovu, věříš nebo nevěříš, že je Bůh?
Já: Myslíš prakticky všemocná bytost, která může měnit přírodní zákony našeho světa a která tento svět včetně nás samotných mohla stvořit? Kdybych si musel tipnout, tak jakožto evoluční biolog a spoluautor teorie třídění na základě stability bych řekl, že Bůh je.
Micík: Cože!!!
Já: Vezmi si to takhle – ve Vesmíru je nespočetně světů a na mnoha z nich nejspíše existují rozumné bytosti. Zatím víme jen o jednom, ale už to dokazuje, že takový svět vzniknout může a že alespoň pár tisíciletí se na něm mohou tyto bytosti vyvíjet prostřednictvím kulturní a technické evoluce. A teď se podívej, jaký pokrok co do svých technických možností učinilo lidstvo jen za posledních sto let. A tempo pokroku se přitom neustále zrychluje. Umíš si představit, co dokážeme za tisíc let? Za 10 tisíc let? Za milion let? Pochopitelně, s mnohem větší pravděpodobností zničíme naši civilizaci nebo se dokonce vyhubíme o dost dříve. Ale těch světů ve Vesmíru je obrovské množství. Nějaké procento z nich přežije a jejich obyvatelé získají schopnosti, které nyní přičítáme bohům. Stvořit svět a člověka pro ně musí být hračka. A ani bych se ani nedivil, kdyby kromě Bohů vzniklých v našem Vesmíru by existovali také ještě mocnější „staří bohové“, kteří byli schopni překonat či obejít Big Bang a existovat věčně.
Micík: Tak moment, najednou říkáš, že Bůh existuje a zároveň jsi na začátku našeho rozhovoru prohlašoval, že v jeho existenci nevěříš. Neprotiřečíš si?
Já: Ne. Je úplně jedno, zda Bůh je či není. V obou případech bychom měli ctít první přikázání – věřit, že Bůh není. A zároveň respektovat to druhé – chovat se tak, abychom ho potěšili, kdyby byl.
Micík: Tak to hodně štěstí.
A když jste si nyní přečetli, "okarmovali" a nasdíleli rozhovor z připravované knihy "Milý Flégříku aneb Svědectví jednoho zápasu" tak mi nyní hezky vyplňtě dotazník bit.ly/AnketaPokracovani věnovaný dlouhodobým účinkům covidu a očkování.
