S covidem či na covid?

Milý Micíku, co myslíš, umírají pacienti s covidem, nebo na covid? Co se na mně koukáš, jako bych právě spadl z té naší prosychající jabloně? O tomhle nesmyslu se u nás fakt už půl roku vážně diskutuje!

No jasně, že na covid neumírá nikdo – všichni umírají na zástavu srdeční činnosti, pakliže zrovna nejsou napojeni na umělý krevní oběh. Otázka ve skutečnosti zní, zda k zástavě srdeční činnosti došlo kvůli té potvoře koviďácké, nebo kvůli něčemu jinému, a ten covid se k tomu jen tak náhodou připletl. Kroutíš nevěřícně hlavičkou? Připadá ti jako hodně divná náhoda, že když je u nás v současnosti covidem nakažených pár promile obyvatel, tak mezi těmi, co umírají na infekčních odděleních nemocnic je jich covidem nakažená většina? No, máš pravdu, pravděpodobnost takové náhody je mizivá.

Hlavní, a přitom mnohem zajímavější problém je ovšem v něčem jiném. Ač nám to tak občas nepřipadá, naše těla jsou neskutečně poruchovzdorná. Kvalitní značkový stroj či přístroj se liší od neznačkového šmejdu tím, že jeho součástky prošly důkladnou vstupní kontrolou a výsledné zařízení před dodáním do obchodu zase prošlo důkladnou kontrolou výstupní. Když se však některá důležitá součástka v zařízení časem přeci jenom porouchá, zařízení téměř jistě přestane fungovat. Nízká poruchovost nás živáčků je zajištěna úplně jinak – vzájemnou zastupitelností jednotlivých součástek a jejich funkcí. Když se v nás nějaký důležitý systém, třeba nějaký orgán nebo metabolická dráha, porouchá, zaskočí za ně nějaký jiný systém záložní, nějaký jiný orgán či jiná metabolická dráha. Záložní systém obvykle nepracuje tak dobře jako ten původní a svou činností dokonce může postupně poškozovat systémy jiné, ale i funkce těchto jiných systémů jsou různě zálohovány. Teprve když selžou všechny záložní systémy, záložní systémy záložních systémů a záložní systémy záložních systémů záložních systémů, přestane naše tělo definitivně fungovat a my umíráme. Někdy tento proces přepínání mezi záložními systémy trvá roky, někdy je to záležitost dnů či hodin. U koček se to prý může zopakovat 9x, ale radši na to nespoléhej.

Pakliže nám zrovna neustřelí kanónem hlavu, je tak velmi obtížné určit, co bylo příčinou naší smrti. Byl to virus, který vyřadil z funkce nějaký životně důležitý systém, nebo autoimunitní porucha, která už předtím zničila záložní systém, na který se měla za dané situace funkce hlavního systému přepnout? Nebo je to rezistentní bakterie, kterou covidem infikovaný člověk chytnul na jednotce intenzivní péče? (Jestlipak jsi, Micíku, věděl, že i v USA se na jednotkách intenzivní péče něčím nakazí 40 % pacientů?). Zkrátka a dobře, zjistit, co vlastně bylo tou pravou příčinou smrti infikovaného pacienta se téměř nedá a patologové si nejspíš dost fandí, když tvrdí, že příčinou smrti asi 15 % covidem infikovaných pacientů bylo něco jiného než právě infekce. Jediný způsob, pomocí kterého se dá zjistit, kolik smrtí má na svědomí koroňák, bude nakonec spočítat, o kolik tisíc lidí zemřelo v době epidemie více než v jiné roky. Je jedno, zda byl koroňák hlavní či vedlejší, přímou či nepřímou příčinou smrti – důležitá je konečná bilance. A ani ta se nedá vyjádřit počtem mrtvých, ale celkovou ztrátou počtu roků zdravého života v důsledku nemoci (tak zvané DALY), ale to teď nebudeme rozpitvávat. Takže zpátky k původní otázce. Je nesmysl se ptát, zda ti lidé zemřeli s covidem nebo na covid. Ti lidé umřeli kvůli covidu a je jedno, zda byla bezprostřední příčinou COVID-19, nebo třeba havárie sanitky s neodpočinutým řidičem.

Tak, a teď na závěr něco pozitivního. Jestli nás koronavirus naučí, že když na nás leze chřipka nebo jiná viróza, tak si máme nasadit roušku, a jestli si navíc zvykneme se nechávat proti chřipce očkovat, tak si ty naše mrtvé během pár let zase „vezmeme zpátky“. Protože však zavedení nutných opatření tak dlouho odkládalo, bude těch chřipkových sezon asi potřeba zbytečně mnoho. Sakra, já chtěl končit pozitivně…