Micíku, už víš, co je to nesterilní imunita a proč to je dnes důležité?

Milý Micíku, ještě o tom možná nevíš, ale určitě se chceš hned teď dozvědět, co je to nesterilní imunita. Ono je to totiž právě nyní docela důležité. Tak hezky zavři očička a poslouchej. Souhlasné vrnění vítáno.

S parazity včetně virů bojují bílé krvinky. Ty dokážou rozpoznat přítomnost vetřelců, odhadnout jejich nebezpečnost a v případě nutnosti je i zlikvidovat. Boj s vetřelci je však dosti nákladný a často při něm vznikají vedlejší škody – například poškození našich orgánů v důsledku zánětů. Aby byly škody co nejmenší a abychom na boj zbytečně neplýtvali energií, nesnaží se náš imunitní systém vetřelce zlikvidovat „do posledního muže“. Když už je bitva rozhodnuta, uzavře s ním často jakési příměří a dovolí mu v těle v malém množství přežívat dlouhodobě, mnohdy i doživotně. Kromě toho, že tak šetří síly na příští zápasy, má k tomu i další, také velmi důležitý důvod. Součástí imunitního systému jsou i paměťové buňky, které nám umožňují podstatně rychleji rozpoznat a zlikvidovat vetřelce, když se s ním setkáme podruhé. Tato imunologická paměť (získaná imunita), však obvykle nebývá doživotní a s časem postupně mizí. Proto se také musíme v určitých intervalech nechávat přeočkovat. V případě, že náš systém nevyhubí parazita úplně a dovolí mu v malém množství, a třeba jen v určitých tkáních přežívat, jsou jím naše bílé krvinky stimulovány trvale, a také naše imunita vůči němu je trvalá. Hovoříme o tzv. nesterilní imunitě.

A nyní se dostáváme k současné pandemii. Není vůbec jisté, že se pacienti s COVID-19 zbaví viru úplně. Daleko spíše se u nich navodí pouze nesterilní imunita – nebudou nemocní, ale virus v jejich těle bude přetrvávat a asi budou přinejmenším občas i mírně infekční. Jenže budou produkovat jen velmi malé množství viru, takže většina osob, které infikují, nákazu zlikviduje hned v zárodku. Vyléčení lidé tak budou postupně přispívat k šetrnému promořování naší populace. Takto získaná imunita nejspíš nebude dokonalá. Budoucí nákaze velkou dávkou virů asi nezabrání, ale určitě výrazně přispěje ke zmírnění průběhu onemocnění.

Lidská populace je promořena čtyřmi hlavními typy koronavirů a nijak zvlášť moc nám to nevadí. Víc než 70 % z nás v sobě dokonce nese zástupce všech čtyř typů. Je pravděpodobné, že naše děti se nyní postupně promoří ve školkách a školách, takže v příští generaci už těchto typů bude pět. Bohužel promořování dnešní dospělé populace a dosažení nesterilní imunity nebude bezbolestné. Měli bychom se proto pomocí dodržování epidemiologických opatření snažit, aby u nás co nejdříve převládly hodné mutanty koronaviru, aby se co nejvíce lidí nakazilo pouze z jednoho zdroje a aby bylo tak co nejméně superinfekcí (co to je jsme si říkali minule). A bude určitě lepší se nakazit od někoho, kdo už dosáhl nesterilní imunity než od někoho, kdo právě prodělává první těžké fáze onemocnění. Také je důležité, aby infekční dávka byla u většiny osob co nejmenší – takže se určitě vyplatí nosit roušky a často si umývat ruce.  A měli bychom si s nákazou většiny populace počkat co nejdéle, nejlépe až do doby, kdy klesne virulence kolujících virů a kdy budou k dispozici vhodné léky. Remdesivir podle čerstvých závěrů studie nemoc zmírňuje, ale stále ještě není o co stát.

Tak Micíku a běž si hrát do kuchyně. Ven nechoď, prší a já nechci mít zase tlapičkový vzor na ubruse.

Milá Ívinko, kočko jedna přemoudřelá. To vím taky, že není parazit jako parazit. U některých je vznik nesterilní imunity (premunice) pravděpodobný více, u jiných méně a dalších se s ní vůbec nesetkáme. Ono totiž to navození jednoho či druhého typu imunity není ani zdaleka v režii našeho imunitního systému. Často se jedná o součást obranné strategie parazita. Když zaregistruje, že se stal terčem útoku imunitního systému, může vytvořit stádia, která jsou pro imunitní systém neviditelná a organismu ani neškodí (minimálně ne přímo v místech, kde se parazit nacházejí), takže po nich imunitní systém ani nepátrá. Často se stáhne do tzv. imunoprivilegovaných orgánů, u člověka zejména do mozku, oka a u mužů také do varlat. Jedná se o zvláště citlivé či důležité orgány, ve kterých za běžné situace raději ani nevzniká zánět. Zánět je nejmocnější, ale také pro vlastní organismus hostitele nejnebezpečnější zbraň pro boj s parazity – něco jako kobercový bombový nálet ve skutečné válce.

Do tkání imunoprivilegovaných orgánů se nemohou dostat některé bílé krvinky, a dokonce i některé pro imunitu důležité molekuly potřebné pro detekci parazitů a vyvolání zánětu. Mnoho parazitů však nese evoluční adaptace, které jim umožňují právě do těchto orgánů proniknout a dlouhodobě v nich přetrvávat. Dalo by se říct, že v nich číhají na budoucí rozvrat imunitního systému, který jim umožní opětovný návrat do zbytku těla hostitele. Nemusí to být zrovna imunosuprese v důsledku AIDS. Často stačí imunosuprese provázející některé léčebné zákroky. A také stárnutí. Řada „spících“ parazitů dokáže rozpoznat, že se blíží konec života hostitele a na poslední chvíli přejdou do aktivní fáze. Tím si užijí ještě svých pár minut slávy a někdy využijí poslední šanci, jak nakazit někoho dalšího.  Někteří paraziti také umí rozpoznat, že nakažená žena otěhotněla, aktivují se a pokusí se nakazit vyvíjející se plod. Zdánlivě zdravé ženě se tak může narodit nakažené dítě.

Tak Ívinko, spokojená? Jak tě znám, tak asi moc ne. No, uznávám, že o této oblasti koevolučního zápasu mezi parazitem a hostitelem zatím víme hodně málo. A nejspíš k naší vlastní škodě.