Ukrajinci se prostě nechtějí vzdát a budou bojovat, ať se to někomu líbí, či ne

Hrdost, odhodlání, nenávist k okupantům, horká krev. Nepochybně i nemilosrdnost a krutost. Láska ke své zemi, semknutí. Prostě dokud to půjde, budou se rvát. 

Nemám je moc rád, vždycky jsem z nich vnímal takovou až východní divokost a někdy i násilí. I když ženy, ty mají opravdu krásné a je z nich cítit vášeň. V historii prokázali, že když spustí, budou bojovat do zemdlení. Ukázali i schopnost neobyčejné, až neevropské, krutosti a bezcitnosti. Předvádí to i teď, zřejmě vše dohromady. A mají proč. Chtějí svobodu, ta je pro ně nade vše. Nechtějí se nechat zotročit, myslí na krev svých padlých a zemřelých. Jsou hrdí, nechtějí se poddat. Budou bránit svůj historicky mladý stát, kterého si zjevně váží. Je to vidět již na tom, kolik se jich vrací, i když se pořád bojuje. 

Nechtějí si sednout ke stolu slabí a poražení. Chtějí jednat z pozice rváče, kterého je třeba se bát a jejich vůdce Volodymyr Zelenskyj to dobře chápe. Nebude se nikomu podbízet, bude, i přes pomoc, nepříjemný a kousavý, protože jeho lidé a zem jsou pro něj zjevně nade vše. Nechce se líbit na mezinárodním fóru, chce prostě maximální pomoc pro svou těžce zkoušenou zemi. A bude dělat úplně vše, aby tu pomoc dostal. I kdyby měl být vysmíván nebo nenáviděn. Jeho lidé ho zavazují, je to od začátku vidět. 

Můžeme tu v teple a míru spekulovat, analyzovat, hodnotit. Diplomacie všech hráčů mohou vymýšlet, co chtějí. Můžeme plakat nad utrpením, mrtvými a zkázou. Můžeme odsuzovat, chválit, pohrdat. Jádru jejich národa je to jedno. Budou se prostě rvát. A ocení jen opravdovost, nepodmíněné přátelství, pomoc a sounáležitost. Protože to utrpení přináší dřeň, pravé hodnoty. I bolest a krutost. Ale zdravý člověk jim prostě musí fandit, protože se postavili agresorovi, jenž má obrovskou, tupou sílu a nechtějí se poddat, odevzdat, chtějí svobodně žít. A to chceme i my. Tohle máme všichni stejné.