Šíité a Sunnité

Nelze popřít vliv západních zemí na dění v arabských zemích, potažmo perském Íránu. Především destabilizační prvek druhé války v Zálivu. Kořeny většiny konfliktů jsou ovšem náboženské. 

Jak vidno z mapy, sunnitský islám je naprosto dominantní. Mezi oběma větvemi je značný antagonismus, to ale především na straně obyčejných věřících. Ve vládnoucích kruzích arabských států převažuje pragmatismus. Syrský diktátor Asad je Alavita, sekta Alavitů je odnoží šíitského islámu. V období arabského jara se většina arabských diktátorů radikálně postavila proti Asadovi. Když pochopili, že Asad svojí pozici uhájí, vztahy neprodleně normalizovali a současná americká diplomacie dnes najednou naráží na potíž, že nikdo nemá s Asadem problém. 

Zjednodušeně řečeno byl v islámském světě obdobou papeže chalífa. Po smrti proroka Mohammeda postupně propukaly spory, kdo bude jeho nástupcem, chalífou. Většina muslimů se shodovala na tom, že tato nejvyšší náboženská autorita by měla být volena. Klíčovým slovem pro ně bylo slovo sunna (arabsky cesta), používané jako způsob Mohamedova života. Jejím hlavním představitelem byl prorokův přítel Abú Bakr. Menšina muslimů tvrdila, že titul chalífy by měl být v rámci prorokovy rodiny a uznala za svého duchovního vůdce Mohamedova zetě Alího. Alího stoupenci se pojmenovali Ší’at ’Alí, tedy ’Alího strana, zkráceně ší’a. Od toho název Šíité. Zatímco Sunnité se orientují výhradně na proroka, Šíité berou v potaz i odkaz jeho rodiny. Historie postupně ukázala, že z hlediska společenských špiček šlo především o mocenské boje, kdežto obyčejní lidé své větvi islámu velmi věří a často jsou zneužíváni pro politické cíle svých vůdců vůči druhé větvi. Jen pro zajímavost, jordánská královská rodina odvozuje svůj původ od proroka Mohameda, přesto je sunitská a jordánští králové svůj potenciální nárok na titul chalífa nikdy neuplatňují. Přestože je Jordánsko prakticky bezvýznamnou zemí z řady hledisek, je v arabském světě tato hášimovská dynastie nesmírně respektovaná, podobně jako královská, stále ve skutečnosti wahábistická rodina Saudů. 

Oba náboženské směry, přes onen zmíněný pragmatismus, jsou zdrojem velkého množství konfliktů. Vůdčí zemí šíitů je bezesporu Írán, kde věřící této větve tvoří přes devadesát procent obyvatelstva. Mj. zde lze najít hlavní příčinu podpory šíitskému Asadovi. Ale stejně tak třeba podpora libanonského hnutí Hizballáh, kde paradoxně v Libanonu tvoří šíité jen 35 procent obyvatelstva. Šíité byli historicky pronásledováni sunnity. Zde lze najít jeden ze základních kamenů významu Íránu jakožto země, stavící se na ochranu svých souvěrců. Již jen Ázerbájdžán, Irák a Bahrajn jsou územími, kde šíité převažují. I přesto, trochu paradoxně, sunitské Turecko podporovalo Ázerbájdžán v nedávném konfliktu v Náhorním Karabachu. Z výše uvedeného naprosto logicky vyplývá postupné sbližování se Iráku a Íránu, i přes vražedný konflikt mezi oběma zeměmi v letech 1980 až 1988,který stál minimálně milion lidských životů a měl opět mj. náboženský podtext, sekulární Saddám Husajn se bál vlivu Íránců ve své zemi. Sbližování obou zemí i přes pochopitelný odpor Američanů, kteří nedokázali odhadnout, že se obě země nakonec díky šíitské orientaci opět sblíží. 

Náboženská problematika v arabském a perském světě je velmi komplikovaná. Nejde jen o rozvětvení, ale i o dynastické a mocenské spory, které hrají stejnou roli. Dlouhodobá zahraniční politika západního světa je vůči těmto zemím velmi infantilní a to především ta americká. Bez chápání vnitřních procesů muslimského světa, nejen z náboženského hlediska, se vždy nadělá více škody než užitku. Tento text je velmi zjednodušující a je pouze úvodem k několika článkům  z arabského světa, kde se nechci vracet k vysvětlování rozdílů mezi šíity a sunnity.