Neřešená traumata II - vztahy

Rozhodl jsem se ještě jednou vrátit ke svému předchozímu článku, protože téma považuji za společensky hluboce podceněné a málo řešené. Ve společnosti se pohybuje velké množství různým způsobem traumatizovaných osob bez pomoci. 

Z mého předchozího textu mohlo vyplynout, že se věnuje především obětem sexuálního zneužití, není to tak, tento i onen text se věnují především společným jmenovatelům traumatizovaných osob. Pochopitelně sexuální traumata jsou nejčastější, ale v řadě případů budou podobně jednat oběti šikany, despotických rodičů či třeba násilnických partnerů (často se jedná o psychickou šikanu). Text má za cíl některé procesy doplnit či rozvést. 

Domnívám se, že úvodní text se dostatečně věnoval procesu rozvoje traumatu a uzavřel bych ho jedním příkladem, který je v řadě aspektů evergreenem psychických potíží. Velmi inteligentní a umělecky talentovaná žena, říkejme jí Ester, s řadou traumat z dětství. Jedním z vévodících traumat byla despotická matka, sama pochopitelně s největší pravděpodobností hluboce traumatizovaná. Oběti si v období puberty a adolescence  plně neuvědomují, jak jsou poškozené a snaží se jednat normálně. To jim bohužel příliš nejde, protože jsou již sociálně limitované a vždy se nabalují další traumata, především v mezilidských vztazích. Ester při první příležitosti utekla od matky do manželství. Matka byla v řadě ohledů konzervativní a Ester odešla do svazku prakticky nezkušená. Jednak proto, že matka jí zásadním způsobem omezovala vztahy s vrstevníky a prožitá traumata již limitovala přirozený vývoj sociálních vazeb. Manželství trvalo deset let a  bylo opět traumatizující. Partner byl nevhodný a neměl s Ester trpělivost. Ester po rozvodu skončila takřka bez prostředků i bez vlastní střechy nad hlavou. Určitou dobu ještě dokázala být úspěšná, ale rezervoáry sil se vyprázdnily a začal nastupovat proces rozvinutí traumat, který nakonec vedl k takřka úplné sociální izolaci. Významnou roli začala hrát opět matka, která si Ester chtěla uzurpovat pro sebe. Ta se brzy dostala do existenčních potíží a ty se staly matčinou pákou pro manipulaci s Ester, která postupně stále více slábla a ztrácela vůli. K Ester se v textu ještě vrátíme v rámci vztahů. Vztah matka dcera a brzký útěk do manželství, děje se to velmi často, stejně jako následně traumatizující soužití. O důsledcích budu psát, protože text se věnuje vztahovým problémům s traumatizovanou osobou. 

Navážete-li vztah s traumatizovanou bytostí, zásadní je  seznamování. Přirozeně zde nemluvím o osobách, které již potřebují hospitalizaci, ale o lidech, kteří dokáží ještě zachovat zdání společenské normálnosti. Jen těžko si dokážete zpočátku uvědomit, jak velký krok je pro onu osobu jen to, že se rozhodne pokusit vztah navázat. Už je většinou sociálně izolovaná a její realita už je vzdálená té běžné. Je nutné si uvědomit, že ona bytost je v podstatě v extrémní situaci. Stejně jako dokáže být v sebeobraně či jiných situacích psychicky vražedná, tak především v počátku vztahu může být úžasná. Dočasně opadnou negativa a vy se stýkáte s osobou, která vyzařuje jen to nejlepší i přes určitou excentričnost. Opět zde popisuji  běžnou situaci. Jak jsem psal již v předchozím textu, toto období trvá  krátce. Mohu ubezpečit, že zde přísloví láska hory přenáší neplatí. Jestliže osobnost prochází léta zatěžujícím vývojem, nemůže ho smazat byť sebeintenzívnější počátek vztahu. Častým, ale ne pravidelným, jevem je úžasně prožitý sex. Je to způsobeno ne chemií, ta je zde až sekundární, i když pochopitelně ne nedůležitá. Klíčové jsou city, které v danou chvíli mezi oběma partnery proudí. Traumatizovaná osoba je citově vyprahlá a doslova se koupe ve vašem zájmu a minimálně částečně ho vrací. Cit v té chvíli hraje dominantní roli a určuje vše. Jeden klasický případ, kdy se přesně takovýto sex odehrál mezi traumatizovanou ženou a jejím přítelem asi po deseti dnech vztahu. Muž již věděl, že není vše v pořádku, ale nevěděl všechno. Krátce po sexu řekl, že takhle brzy ztratí jakoukoli kontrolu.  Jednalo se o vysoce pozitivní slova. Zraněná žena si to vyložila úplně jinak. Okamžitě jí to evokovalo její traumatické zážitky a naskočila obava, že se opět stane terčem nechtěného zacházení. Byl to počátek jejího opětovného emočního uzavření, které se ihned zkombinovalo s vědomím citové nestability. Přišel strach a ihned začal vytlačovat rozvíjející se cit. U traumatizovaných osob "požírá" takřka vše. Spouštěčů opětovného prožívání traumatu může být nepřeberné množství. Pokud oběť o svém problému nemluví, což je bohužel normální, nemá partner šanci neudělat chybu. Je dost důležité si uvědomit, že oběť celoživotně intenzivně vytěsňuje a má ve svých traumatech zmatek. Není schopná určit priority, je netrpělivá a často nechce nic, neví co chce anebo chce všechno najednou. Řeší-li svojí situaci, je to se železnou pravidelností špatně, protože hledá řešení úplně jinde, než by měla.

Ve chvíli, kdy se stane takováto událost, pomalu nastupuje běžné jednání oběti. Emoční nestabilita přivádí zpět další procesy. Přichází střídání pasivity, občasných manických stavů, strachu, deprese, zdání jakési normálnosti a  iracionálních sebeobranných reakcí. Oběť se dostává do smyčky těchto pocitů a citové nestability. Pocity lásky se umenšují a zvětšuje se stres. Je nutné si uvědomit, že dokud se situace nestane kritickou (myšleno nutnost hospitalizace), v pozadí tlaků a strachů stále většinou zůstává zdravý rozum, který se situaci snaží řešit. Pochopitelně bez účinné katarze si racionální uvažování poradit nedokáže. Oběť skrytě ví, že jí samota nepomůže, byť jí pod tlakem intenzivně hledá. Vnitřně se snaží bojovat, ale navenek většinou ventiluje jen negaci. Přestane dávat najevo jakékoli pozitivní city a uzavírá se. Smyčka se utahuje. I když má světlou chvíli a má vůči partnerovi v daný moment pozitivní city, nedá je najevo. Ví, že za chvíli zmizí pod náporem dalších negativních emocí a často nechce ještě více ubližovat anebo prostě jen ubližuje. Ví, že nic nedává, ale zároveň stejně nepřizná oč jde. Aby vše nebylo jen o příkladech ze sexuálního života, vraťme se na chvíli k Ester. Ta se na určitou dobu dokázala vymanit z vlivu matky. Seznámila se s mužem a začal se rozvíjet  intenzivní vztah, muž jí byl schopen pomoci. Několik týdnů se zdálo, že by se mohla zvednout. Začala být stabilnější a stále více byla schopná běžné činnosti i soužití. Bohužel svá největší traumata nadále tajila a v určité chvíli se začala znovu ozývat matka. Ta brzy vycítila, že někoho má a na dceru udeřila. Chtěla s ní vše řešit a zároveň Ester zakázala partnerovi říct, že o něm ví. Ester v padesáti letech poslechla! Tlak vzrůstal, matka byla proti, cítila, že ztrácí vliv. Ale strach z matky a pák, které na ní měla, nakonec vedl k podlehnutí a Ester partnera prakticky vyhnala. Trauma z matky bylo natolik silné, že Ester vše vzdala a beze slova utekla. Vztah samotný na ní vznášel nároky a kombinace s matkou, ze které měla hrozný strach, způsobily vědomí, že na obě záležitosti nemá síly a zvolila prakticky servilní roli vůči matce. Zde se otevírá další problém dlouhodobě neřešených traumat. Vysílená oběť je snadněji ovladatelná a matka využila veškeré páky, jak partnera zahnat. Tohle je velký problém. Ester už v běžném životě stačilo, aby se na ní někdo špatně podíval a už vyklízela pole. Oslabení už bylo tak veliké, že nebyla schopna čelit běžným situacím a byla neustále na útěku. 

Jste-li ve vztahu s traumatizovanou osobností, čeká vás množství nepředvídatelných situací. Usoudíte-li, že vám za to stojí, ji pomoci, musíte být připraveni na vše. V drtivé většině případů je nezbytná odborná pomoc. Snaha pomoci není zdaleka ojedinělá. Kromě zážitků zpočátku vztahu zde hraje roli ještě jeden faktor. Určitá část osobnosti chřadne, ale oběť se snaží ze smyčky dostat a jiné části osobnosti někdy rostou, takže vedle často nesmyslných argumentací oběť občas řekne něco, co opravdu stojí za to. Je to taková ambivalence v malém, která je ale symptomatická. Je znám případ, kdy traumatizovaná žena byla rok naprosto sama. Ještě nebyla schizofrenní, ale měla v sobě vytvořené čtyři osobnosti, které se neuvěřitelně snadno mezi sebou přepínali včetně verbálního i neverbálního výraziva. Jedna bylo malé děvčátko, druhá pyšná princezna, třetí skutečná osobnost a čtvrtá osobnost byla na sebeobranu. Byl zázrak, že dotyčná nebyla opravdu schizofrenní. K tomu lze ještě připočíst vnitřní hlas jejího verbálně agresivního exmanžela. Naštěstí byla paní velmi inteligentní a schopná přijmout pomoc a poměrně brzy se těchto "duchů" zbavila. Tady lze hledat určitý genius loci. Ve chvíli, kdy se oběť se svými traumaty svěří, už se vše diferencuje. Už rozhodují povahové vlastnosti, vzdělání či inteligence o možnostech a rychlosti léčby. Jsou případy, kdy to jde rychle a také naopak. Ale základem je dobrovolné a jasné rozhodnutí traumatizované osoby se svým stavem něco skutečně udělat. Důležité je přestat si donekonečna namlouvat v určitém stavu, že to bude dobré a ukončit hledání řešení tam, kde prostě nejsou.

Na závěr bych se už jen zmínil o stavu oběti po rozchodu. Pokud z ní někdo "neodstane" veškerá traumata, je rozchod prakticky nevyhnutelný. Zde bych upozornil na jeden faktor. Oběť se snaží své emoce držet v sobě a maximálně ventiluje onu negaci. Pokud se vám podaří některá traumata částečně uvolnit, dojde ke krátkému pláči, který je velice rychle zadržen (často ovšem také přesně naopak, pláč je velmi frekventovaný). Ve většině případů, dokud nedojde k dlouhému, uvolňujícímu pláči, nejsou hlavní traumata venku. Konec vztahu bude výrazně postrádat jakoukoli racionalitu. Hlavní příčinou bude, že strach a tlak uvnitř traumatizované osobnosti bude tak nesnesitelný, že beze slova uteče nebo podmínky už budou nesnesitelné pro druhou stranu. Nejčastěji oboje najednou. Pochopitelně to bude bolet. Ale stav oběti bude mnohem hroší, smyčka bude přetrvávat, doplněná o vědomí, že asi zničila něco cenného. Bude mít tendenci najít chyby v partnerovi a upozaďovat chyby svoje. To se ale bude střídat s návaly stesku a lásky po něm.  Právě onen cit nezmizí, byť se oběť chová, jako by nebyl. Zvětšuje to její trápení, protože nevidí řešení. Samozřejmě vše doplněné hlubšími depresemi či paralýzou. Ve většině případů ovšem neudělá nic, aby se pokusila něco zvrátit. Je to vnitřní boj, při kterém vždy najde nějaké ale. Takové situace nezřídka končí vynucenou hospitalizací (někdy i pokusem o sebevraždu), protože podvědomě sílí uvědomění o bezvýchodnosti situace.

Oběti traumatizujících událostí mají skutečně mnoho společného. Většinou neumějí komunikovat v osobních vztazích, jsou uzavřené do sebe. Zabývají se především samy sebou, protože se snaží ze své situace dostat. Většinou nemají téměř žádné zájmy a mají málo ventilů, jak ze sebe dostávat permanentní napětí. Často by chtěly, ale jen o tom mluví, nemají energii něco změnit. Koneckonců se bojí jakékoli změny, i když by jí chtěly. Když přijde, snaží se od ní ustoupit. Často nechápou nepsaná vztahová pravidla, vše je podřízeno jen jedné věci, jakýmkoli způsobem se vyhnout tlaku a strachu. Ve společnosti je spousta traumatizovaných lidí, kteří o svých problémech za žádnou cenu nebudou s nikým mluvit. Je mezi nimi velké množství osobností, jejichž skutečné lidské kvality jsou mimořádné. Bohužel společnost má tendenci škatulkovat a nepomáhat někomu, kdo se chová "jinak". Je to velká škoda, protože ne vždy je vše zlato, co se třpytí a naopak.