Mlha

Velmi často, když je cíl nejblíže, zdá se být nejdál. Je jen otázkou, zda vydržíme či ne. Vůle a trpělivost jsou velmi mocné síly. 

Cesta, vrcholek v mlze zastřený,

stezka zraku uniká, neznámý tiše naříká,

jistoty ztráta, změna směru snad už padesátá,

tma, je tam i stůl bohatě prostřený?

Vždy to trvá, omyl najít u sebe, 

tak ať už tě více krutě nezebe, 

s pytlem na zádech tiše veleben,

kdysi tak lákavě žádoucí nastrojen. 

Občas se stíny mihnou vrcholem, 

mlhou, tu a tam tázavým vůkolem,

když vnitřní oko pátrá s jasným úkolem,

najít smysl, byť už ho víš.  

Poslední kroky, rostoucí váha, 

měla by stačit pouhá ranní vláha,

když Tvůrce s tebou vytrvale váhá

a noční prostota je tolik drahá.

Věčný Stín, tak rychle roztát může, 

je to jen iluze tvojí myšlenkové skruže, 

stejně reálný jako v horách rudé růže,

kdy záchranou sebe zachráníš vše.