Jsou Piráti schopni státotvornosti?

Babišovo hnutí ANO dosáhlo svých limitů a situace vypadá, že volební preference se jim již zvedat nebudou. Opoziční strany jsou apriori koncentrované na to, jak ANO porazit a pomalu krystalizují favorité nadcházejících voleb do sněmovny. V souvislosti s tím stále více rezonuje jedna strana, Pirátská. 

Je zákonité, že vládou nezvládaná epidemie vede k celospolečenské kritice establishmentu a opozice tak trochu konstruktivní kritice uniká. Znemožněný Babiš celé situaci nahrává zásadním způsobem. Až na jeho nepochopitelně fanatické voliče, kterých je ale stále kolem dvaceti procent, je tu nevyřčený celonárodní konsensus, hlavně už ne majitel  Agrofertu. Otázka zní, zda je reálné dostat v rámci voleb k moci lepší vládu. 

Pokud člověk není zaujatý, musí uznat, že Bartoš má úroveň, je klidný, věcně argumentuje, většinou je výborně připravený a jeho názory mají smysl. Jenže Piráti  nejsou jen Bartoš. Zatímco Babiš zjevně své hnutí absolutně ovládá, Piráti  jsou prakticky pravým opakem. Důraz na pluralitu je jedním z klíčových bodů vnější prezentace strany. Bohužel právě zde lze najít jednu ze zásadních potenciálních slabin Bartošova hnutí. Jejich stranická hlasování mohou být vše, jen ne prvek stability. Jakýkoli plebiscit vyžaduje určitou společenskou úroveň většiny hlasujících, vyžaduje rozhled, objektivitu a značnou míru sociální zodpovědnosti. Schopnost upřednostnit zájem země, před svými osobními názory. Průměrně inteligentní člověk ví, že všelidová hlasování jsou vždy riziková a bohužel nejsme Švýcarsko. 

Piráti jsou v této chvíli na vzestupu, členská základna musí být spokojená a minimálně zvenčí nejsou důvody k jakýmkoli kontroverzím. Podíváme-li se na loňský volební program Pirátů, zjistíme, že celou řadu svých radikálnějších názorů již opustili, alespoň navenek. S tím souvisí neustálé strašení s jejich migrační politikou. Troufám si tvrdit, že v této chvíli ve straně vítězí pragmatismus a členové jsou si vědomí, že v tak silně proti imigrantské zemi, jakou Česká republika bezesporu je, je vstřícná migrační politika sebevraždou. Můžeme spekulovat o některých nevyjasněných bodech v rámci volebního programu, především ekonomických, ale zásadně potenciálně nejproblematičtějším bodem jsou právě ona celostranická hlasování o “důležitých” bodech pirátské agendy. Jedna věc je klidné vyčkávání v opozici, druhou je saň v podobě reálné moci. Pravděpodobnost konsensů se onou saní zásadně snižuje a pirátské miniplebiscity  můžou být ve finále rozkladným faktorem, snižujícím akceschopnost strany na  minimum. 

Podíváme-li se blíže na Pirátskou stranu, určitě neuvidíme jen růžovou. Levicově smýšlejících radikálů nebude málo. A tyto lidi většinou spojuje jedna věc, fanatismus a neústupná snaha prosazovat svou ideologii. Budou-li se hlasováním přímo podílet na moci, těžko lze očekávat státotvornost ve 21. století. Radikální levice je  přežitek a to se nemusíme bavit o konotacích s tím spojených, obzvláště v postkomunistických státech. Ivan Bartoš může velice rychle čelit rozkladu ve straně a Česká republika další nepříjemné situaci. Ona adorovaná stranická pluralita se může velice brzy ukázat jako kontraproduktivní a paralyzující. Bohužel, v případě participace  Pirátů  ve vládě, je to něco, co přesně Česká republika nepotřebuje.