Chtěla bych v tomto článku vyjádřit... jak to říct? No, nebude to snadné. Skočím rovnou do tématu, které se jako jedno z mnoha dotýká toho, co chci sdělit.
Život může být i je těžký, ale i hravý. Hravý ve všech podobách lásky. Jako když sbíráš více bylin a ne jen jednu. A z nich si mícháš různé čaje, koření a ochutnáváš je všechny a poděkuješ za to. Bez zaujatosti a předpojatosti. Vidíš, čím vším můžeš být obdarován a umíš si to vzít... A to je tvé lidství. Nikdo ti ho nemůže předepsat.
Moc nad tebou má jen ten, komu ji dáš. A tvé činy dostávají obsah podle tvé pravdivosti.
Pocházím z rodiny, kde se rodiče rozvedli, protože táta měl jinou ženu. Jedna z celé řady jiných žen se stala osudovou. Bylo to těžké. Tátu jsem roky neviděla a v naší rodině se pak stal tím, kdo může za většinu našich potíží, protože byl na ženské atd. Také jsem se chtěla vdávat a mít děti. A nechtěla jsem, abych byla zase opuštěná.
Proto ve mně vznikl dojem, že nejdůležitější je věrnost. S mým mužem jsme se vzali v kostele. Slibuji ti lásku, úctu a věrnost... Věděla jsem, co si slibujeme? Věrnost stojí na lásce a úctě, bez nich ztrácí smysl a stává se vězením. Vynucená věrnost může být útěkem od reality, od poznání toho, že má láska není až tak láskou jako spíše potřebou, aby mě partner ujišťoval o mé hodnotě. Věrnost může být i pohodlnost, nebo zbabělost a projev nízkého sebevědomí. A zde vzniká rozpor mezi vnitřním nastavením a vnějším zdáním. Každý někdy rád sám sebe obelhává. A navazuje na to i další obelhávání - manželský slib bývá pádným argumentem, nástrojem poslušnosti, hrozbou, zavázáním svědomí.Svoboda jedince podléhá tzv. morálce. Náboženství, či výchova, předsudky... z trpícího partnera udělá oběť.
Jsem oběť. Můžeš za to ty, on, ona, ono, vy a oni. Někomu prostě dělá dobře být obětí. Jenomže být obětí většinou nefunguje, naopak posiluje ego proti druhému egu, agresivitu vůči agresivitě. Takže buď si naděláme nepřátele nebo se zhroutíme do deprese nebo s holýma rukama klesneme do sebe a postupně pravdivě sami sebe uvidíme a smíříme se sebou. Bez nezralosti by nebyla moudrost. Bez omylů by nebyla pokora. A dokonce i porušení slibu může vést k opravdovosti. Konflikty nás posouvají. Musíme se ale rozhodnout sami, nemůže za nás rozhodovat nějaká autorita. To by byl únik od našeho jedinečného života.
I pro mě bylo jistější žít podle předpisů, ale nedopadlo to dobře. Byl to projev mé nezralosti... hmm.... Ale aspoň teď už vím, že život takto okleštěný o vlastní kroky, je přidušený.
Když ale povstaneme a otevřeme dveře od naší cely, když se jednou pro to rozhodneme, pak se před námi otevírá cesta, stejně jako si řeka razí cestu mezi kopci, jako stuha, jako zlatá nit, jako životodárná síla. Naše duše je jako řeka. Potřebuje volnost a čistotu - tvoření, radost, klid v přítomnosti. Řeka musí být řekou, ne stokou. Má protékat krajinou tak, jak se krajina před ní otevírá. Tak je řeka součástí krajiny, navzájem se ovlivňují a doplňují.
Náš život je pestrou řadu možností, nabídek. Nemyslím tím jejich zneužití, ale využití. Budu-li pravdivá, pak tedy i smířená a vyrovnaná sama v sobě, pak budu mít dobré vztahy k lidem. A tak to platí i v manželství, partnerství.
Chci tím říct, že život je úžasný právě i v těch konfliktech. A v průserech. Čím více se vzdávám iluzí, tedy vidění sama sebe, světa, tím jdu osamoceněji, ale pevněji. V co největší svobodě, co nejvíce bez předurčení, nařízení, bez nutkavých pocitů obviňovat sebe a ostatní. A skutečně toto má vliv i na zdraví. Narovná nám kosti.
Včera jsem skrz akutní bolestivost a sníženou pohyblivost v koleni navštívila pohotovost. Z rentgenových snímků vyšlo najevo, že se mi pravá noha srovnala. Kosti jsou už ve správné poloze. Neuvěřitelné. Bolest a tlak v koleni ustupuje. Stojím pevněji na nohou.
Nebojme se, neexistuje tak špatná cesta, aby v ní nebyla možnost růstu. Jak napsal Exupéry: Poušť je krásná, protože v sobě skrývá studnu.
Hezký den!
A děkuji.
