Žít z vlastního pramene

Asi jako většina mých vrstevnic mám už dospělé děti, které pomalu už míří do světa. Myslím, že mým úkolem je nejenom je pustit, ale i trochu popostrčit. A pak až odejdou? Co pak?

Co pak? To, co teď. Budu tě, živote, stále dál milovat.

Budu se smát a radovat.

Možná si budu jen tak rýmovat.

Zaliju rýmovník na okně.

S chutí postavím se k plotně.

Obleču si staré manšestráky, pruhované triko a pončo.

Dojím kuskus, co tu zbyl.

Vypiju kafe a sním čokoládu.

Něco vyfotím, napíšu.

Pustím si písničku, cos mi poslal.

A pošlu ti tam na sever taky nějakou,

aby ti nebylo smutno a nezáblo tě do nohou.

Sundám vše, co mne tíží, co mne dusí.

Ten drak ve mně nekouše, ale svobodně létat ve větru musí.

Musí ven a vzhůru. Třepotat se bude barevný chvost malým dětem pro radost.

Budu se na svět dívat pokorně a z výšky

a doufat, věřit, milovat.

Jako laň dychtí po bystré vodě,

tak duše má dychtí po tobě, Bože.

Po Bohu žízním,

po živém Bohu...

Žízním po tom, aby tvá dlaň jako plachá laň na mně spočinula a pila a pila.