O smutných očích pana Jaroslava

Potkali jsme se jedno večerní úterý na očkování v nemocnici. Známe se už několik let, známý našich známých. Vykáme si.

Jaroslav. Jaroušek.

V té roušce jsem ho málem nepoznala.

Právě si z věšáku sundal kabát a klobouk, zatímco já na sebe soukala svetr.

"Ukažte, pomůžu Vám", řekl a stáhl mi svetr na zádech.

"Děkuju", usmála jsem se na něj. Podíval se na mě hlubokýma očima.

Měl tak smutné oči, až mě to zarazilo.

Jako by se v těch očích, v té jejich hloubce, křížil čas všeho utrpení, minulého, přítomného i budoucího.

V tom pohledu byla bolest ze smrti jeho syna, který v 18 letech uhořel. Četla jsem v něm i svou bolest a utrpení. I smrt mé spolužačky, pokus o sebevraždu její dcery... Proč?! Jako by se jeho duše a duše jiných už nikdy neměla zotavit.

Je to vážně těžké. Svou bolest jsem si odžila, ale nevím, co bude dál. Říkám si, že už jsem silnější, že už dost situací ustojím. 

Ale co dělat tváří tvář smutku druhých... ?

Dýchám a nořím se do svého nitra. Uvnitř každého z nás je všechen čas, uvnitř každého z nás je možné smíření... a uvnitř našeho vesmíru lze zažívat radost. Chce to čas, vím, a někdy je ten čas zatraceně krátký.

Jaroušku, i když tyto řádky asi nečtete, věnuji je Vám. Nikdy nejste sám, jsme všichni spolu. I já jsem teď s Vámi. 

Stačí mít jen otevřené srdce pro krásy světa. Ale mně se to mluví. Teď jsem chytrá jak rádio.

V okamžiku setkání jsem byla zmatená z toho smutku. Pořád na Vás a Vaše smutné oči musím myslet.

Tehdy jsem se jen vzmohla na: "Pozdravujte paní!

Vy jste smutně pokýval hlavou "Budu".

Nasadil jste si klobouk a odešel do podzimního smrákání.