Železné kříže - fotoblog

 U kostela sv. Kateřiny zůstaly jakoby cik cak v trávě zapíchané kříže. Na nich povlávají bílé  pavučiny jako cáry bílé roušky.   

Smrt nás  vysvlékne do naha. Nebojím se té nahoty, žiji jak nejlépe umím, učím se žít, ale přece jenom mám před smrtí respekt.

Tyto kříže, krásná ruční práce, železo přetavené žárem ohně a prací kováře, jsou básní o životě, našich marností i nepatrných okamžiků velikosti.  

Krása... měla by po nás zůstat krása.

Vztahy, a to,  co jsme tvořili s citem. Když jsme lámali svůj chléb.

Kdo žije v pokoji, může i v pokoji odpočívat.

Kříže se zapomenutými jmény - to je pokora.