Pár drobných radostí, postřehů, etud, které život rozehrává a které občas zaslechnu... Etudy se musí nacvičit, aby se zlehka přehrály...
*
PRSTÝNEK
Všimla jsem si, že se Marek Eben při moderování Stardance dotýká svého snubního prstenu, drží ho a trochu s ním točí...
Připadalo mi to milé.
Lidské gesto, které něco hezkého a důvěrného vypovědělo.To, co většina z nás chápe.
Ten prstýnek je jistota, je to něco pevného, čeho se lze přidržet. Je to i symbolické propojení s manželkou pana Ebena, s bezpečím, s domovem. S tím, čím si prošel.
Jsem si jistá, že si pan Eben ani neuvědomoval, jak jeho ruce komunikují.
O to více to bylo pravdivé.
*
TICHÉ SVĚTLO
Je ticho, klidno.
Do pokoje se pomalu plíží světlo. V oknech protějších domů se odráží slunce, ale ne ostře, ale zvláštně pastelově a probouzí barvy skleněné vitráže ve tvaru motýla na našem okně.
Jemné barvy světla se dotýkají oken a lidí za nimi. A kdo chce, ten zvedne hlavu,aby se na tu krásu podíval.
*
JSME DŮLEŽITÍ
"Mami, budu potřebovat čaj."
Náš kluk spěchá do školy, potom přiletí domů, rychle se hodí do gala a pofrčí na koncert na Zelenou horu, aby tam se sborem zazpívali monserratské středověké písně.
Je strašně moc důležitý. Potřebuje mít tento pocit.
A mě těší, že pro něj jsem důležitá já.
*
ANDĚL
Skláněly se nade mnou její oči a smály se jako slunce na letním nebi.
"Jak se máš, maminko? Nepotřebuješ něco?"
Můj anděl s jemnými pihami a zároveň odvážná bojovnice Johanka z Arku, holka z gymplu ještě s batohem na zádech a s klíči v ruce, v kabátku, z něhož čiší čerstvé povětří, stále mně nablízku.
Dá mi napít a přitom mi povídá jaký měla den a za chvíli poletí do výtvarky, aby se připravovala na talentovky na vysokou školu a já vím, že musí z domu, musí studovat, objevovat svět, život a lásku v něm.
Andělé musí letět...
*
NOVÝ DOMOV
"Jarku mám moc rád." Bodrý horal s tvářemi ošlehanými větrem přesedl z rolby na VW, projel úzkou uličkou, otevřel vrata a uvítal nás u baru, abychom si prohlédly místnost k pronájmu.
"Vám se tu nelíbí..." kývl směrem k mé mámě. Maminka rozpačitě řekla, že líbí a tiše přemýšlela.
Vánoce se blíží a ona ve svém novém domově, na chalupě, ještě nemá vybalené věci a uspořádaný nábytek, "zajetá" nová kamna...
tak, kde se sejdeme jako rodina...?
.... přesto je to její nové "tady jsem doma" a sem nás nakonec pozve, své děti s rodinami a babičku, a udělá vše pro to, abychom se cítili dobře.
Má nás ráda.
A my bychom měli udělat vše pro to, aby věděla, že patříme k ní, ať bydlí kdekoli.
*
ZÁZVORKY
Vánoční svátky se blíží.
Jenomže já stále spím. Spím v noci i přes den. V životě jsem nespala tolik, co teď. Ale vnímám, že se tělo postupně zotavuje. I když se to nezdá, nabírám v hloubce své bytosti sílu. Jako strom během zimního spánku.
Jako kořen zázvoru. Koupila jsem čerstvý baňatý zázvor na závorky. Cukroví, které jsem nikdy nepekla. Ale našlo si mě nějak intuitivně.
560 g hladké mouky
500 g cukru moučky
4 vejce
2 lžičky strouhaného zázvoru
1 lžíce citronové šťávy
Necháme uležet pár hodin před pečením a po upečení pár dnů...
Zázvor prohřívá tělo i duši.
Těším se, až tu zavoní cukroví v troubě.
Už mám těsto. A teď se pustím do pečení. Než zase usnu.
*
