Zdravím vás, milí lidé, v sobotní záři fotografií. Tento fotoblog mi dal zabrat, ale díky vašim krásným povzbuzením pod staršími články jsem se s tím nějak popasovala a nevzdala to. Děkuji moc. Každý článek, byť píšu o svém světě, prožívám vnitřně jako komunikaci s vámi.
Podle mě září nějak vše.
Obzvlášť, když bydlíme v kraji, kde se těží uran.:-)
Ale ono je vše zářící otázkou vidění.
Na příklad tento list révy, mimochodem nemocný, odrážel v kapkách po dešti vycházející slunce.
Musela jsem se přikrčit, aby byly sluneční třpytky vidět.
Nečekejte u mě, jako ostatně obvykle, žádné superfotospecialitky.
Nebo možná ano vzhledem k tomu, že jsem fotila koketující břízku starým mobilem. :-)
Jsou zde obyčfotky obyčsvěta kolem mne, který ale v určitý čas a na určitém místě je proměněn září...
Na tomto místě se od min. r. 1604 vyrábělo sklo až do první světové války.
Skláři u pecí, jako čerti v pekle, obyčejní chlapi, tvořili andělsky zářivou krásu.
Tak, že málem vypustili duši :-) !
A my do toho obyčejného světa také patříme, vlastně my ten svět tvoříme.
I svou září.
Přinášíme světlo do světa bez ohledu na naši "velikost"!
Když slunce zář nasytí plody a osvětlí naše okamžiky, pak klesne do kořenů jako síla a pevnost.
Nějak podobně jako je i v jiskře česneku a cibule...
Čerpáme sílu ze světla a lidské blízkosti.
Tato okrasná jablíčka rozdáváme v adventu.
Žijeme, abychom život rozdávali. Jako jeřabina rozdává korálky.
Jsme jako barevné lupení, lupínci.
Vybarvujeme se pěkně!
Ale nemyslím, že je po smrti peklo.
To je teď, ale není to smysl stvoření.
Cílem naší pouti je smíření.
Trápení je cesta k hledání světla.
Boj je součást smíru.
A proto, myslím, naše svatozář roste z našich temných chvil.
Z našich kořenů...
Na sklonku nějaké etapy se vracíváme domů, dovnitř, k pochopení.
Abychom v sobě našli světlo.
.
A to je nový život v nás.
Vánoční záře... :-)
... tak, to je mé pojetí září.
