Je krásné dopoledne, jako vymalované. V protějším okně se sebevědomě vypíná tělo břízy. Mírný vítr čechrá její žluté a zelené listy... tak banální a pro někoho i neviděný děj.
Z čeho ta bříza žije?
Poslouchala jsem rozhovor s biologem a knězem Markem O. Váchou v pořadu Cestopisy evoluce v zatím posledním dílu Všechno souvisí se vším.
http://www.rozhlas.cz/leonardo/leonardoplus/_zprava/vsechno-souvisi-se-vsim--1536118
M. Vácha hovořil o zajímavé skutečnosti:
Vlámský lékař Jan Baptista von Helmont (17. st.) provedl pokus s vrbou. Za specifických podmínek ji zasadil do květináče, pochopitelně zaléval a po pěti letech ji vytáhl. Velmi pečlivě ji očistil a zvážil, a pak zvážil i hlínu.
Vrba vážila 75 kg, ale hlíny ubylo 20 gramů.
Otázka zní: Z čeho ta vrba žila a rostla?
Listy rostlin jsou uvnitř duté a nasávají do sebe oxid uhličitý, ten složitějším procesem s pomocí slunečního záření a vody, přemění na celulózu, která tvoří tělo rostliny, dřevo stromu. M. Vácha říká: Stromy jsou zkamenělý vzduch. Jsou zakořeněny nejen v zemi, ale ve vzduchu.
Takže rostliny jsou tvořeny vzduchem, a ať je konzumujeme přímo či přes maso zvířat, vždy každý uhlík molekuly našeho těla pochází ze vzduchu. K tomu ještě patří slunce a voda.
Žijeme ze slunce, vody a vzduchu.
Jsme jako solární, větrná a vodní elektrárna.
Žijeme ze slunce, vody a vzduchu...
No, není to nádhera?
Tak proč žijeme jako by v zajetí balastu? Neberte to jako moralizování, to je otázka, kterou jsem se zeptala sama sebe... Protože jsem občas jako by plná, zanesená, ucpaná.
Vnější prostředí se odráží na vnitřním a naopak. Na filosofické, existenciální rovině vytváří skutečnost, že jsme syceni vzduchem, sluncem a vodou ,potencionálně krásný obraz člověka...
Abychom rostli, prospívali a žili, potřebujeme ducha, lásku, očistu, naději... důvěru. Je to něco, co nám dává volnost, prostor a křídla.
Myslím, že není třeba o něco usilovat, stačí se jen vzdát zbytečností, jen se zjednodušit, abychom vnímali, kdo vlastně jsme.
Hezký slunečný víkend!
