Telefon. "Chtěl by se ještě vidět s Josefem", vyřizovala sluchátkem přání svého otce. Byl už hodně nemocný. Z nemocnice ho propustili domů, nemusí se vracet zpět.
Jeho bratr, starší než on, mlčky vyslechl vyřízení vzkazu. Pak vzal třesoucí se rukou hůlku a odšoural se z kuchyně.
"Dobrou noc."
....
Teď leží ve svém pokoji, na staré posteli s vyřezávanými čely. Vždy mu připadalo, jako by se trochu pod těmi dřevěnými volutami propadal.
Jednou se propadl. To, když mu praskla cévka v mozku. Od té doby si není svým tělem jistý, špatně se hýbe a pomalu a opatrně vstává ze židle. Nerad zdolává schody. Už to by byl důvod proč nejet.
"Chtěl by mě vidět... chtěl by se rozloučit... " přemýšlí a očima bloudí po stropě. Pootevřenými dveřmi sem z předsíně vniká proužek světla, láme se nad futry a pokračuje stropem do ztracena. Zbytek rodiny je ještě na nohou.
Pozoruje ten řez světla, který jako řeka dělí šero na dva břehy. Tady a tam.
Vidět svého mladšího bratra před smrtí vyžaduje statečnost.
"Laudetur Jesus Christus!" ozývá se z rádia vatikánské vysílání. Blíží se velikonoce. Kristus znovu ukřižován a znovu vzkříšen.
"Na kříž a na něm umírajícího člověka jsem si zvykl... ", přemýšlí. "Ale vidět jeho tvář v tváři bratrově, nevím jestli to unesu."
V tom přítmí se mu zdálo, jakoby se na něj bratrovy oči dívaly. Byla v nich taková hluboká jiskra, oheň v dálce, zatím ještě život... a bylo v nich i očekávání, otázka.
"Vždy měl jiskru, nejmladší z pěti dětí. Podruhé se oženil a s novou ženou se odstěhoval na druhou stranu republiky, ale všechny nás stále miluje. Pak mu zemřel syn. A to v něm zanechalo osten. Začal se propadat do nemocí... Teď je na řadě on a pak já... "
Je to zvláštní pocit být si jist svou smrtí. Nějak to funguje, že si člověk dá věci do pořádku. Když má čas.
Čas...
Povzdychnul.
Někdo, nejspíše v kuchyni, otevřel okno.
Mírný závan vzduchu pootevřel dveře pokoje a pruh světla se rozšířil a rozostřel..
Rozhodl se.
"Pojedu!"
