Vzdálenosti a blízkosti

Díky za každou otázku bez uspokojivé odpovědi. Protože mě nutí hledat dál a lépe. Otázky a odpovědi překonávají vzdálenosti od nepoznaného k poznanému.    

Domů by se měli všichni vejít takoví, jací jsou.

Jen tak se o sebe mohou dělit a tím se vlastně násobit... :-)

Je noc. Moje noc, kdy zase zkracuji vzdálenosti a přibližuji se z území odcizení. Maluji opět obraz. Ty mé obrazy jsou cestou hledání a návratu zpět, většinou k původní myšlence.

Vzdálenost a blízkost stále spolu komunikují, perou se o místo. Slyším jejich  zápas čím dál více, je to totiž zápas o mou blízkost. Kam jsem to až zašla, kam se nechala zavléct, proč jsem se vzdálila od původního obrazu? 

 Komunikace buduje a boří cesty. Lidé se vzdalují a přibližují navzdory míře vzdálenosti. Jsme blíženci i vzdálenci, podle toho, kde se cítíme v bezpečí.  

Kdo jsem? Kdo jsi ty? 

Základní otázka, potřeba autonomie a zároveň splynutí. Jistá míra blízkosti a jistá míra vzdálenosti.

Proč se někomu vzdalujeme? A s někým sbližujeme? 

Jsme pravdiví nebo živíme své iluze?

Jsme zranitelní, protože se vzájemně dotýkáme. Každý dotek nás cizeluje. I ten, který nás vykrádá. Nenaplněné naděje nejsou naše hroby, nesmějí být. Nenaplněné naděje mohou být dveřmi z vězení. Proč jsou nenaplněné? Jak jsem na ně mohla zapomenout... Mohou se vyplnit, myslím, že ano, jen je nechat ať si najdou svoji tvář, ať se nám projeví jako původní obraz nás.

My sami, já si musím vytvářet hodnoty blízkosti. Nebýt vzdálená svému původnímu, nenechat se zarámovat jako parte. Potom mohu být blízká i druhému, protože jen tak budu pravdivá a svá. A i mně bude blízký ten, kdo je svůj obraz. 

Dva obrazy k sobě patřící. Dvě původní myšlenky. Dva životy.

Možná... snad...

Ale už je něco jiného, něco se dalo do pohybu. Tento návrat je pohyb vpřed.

Je noc, tušení blízkosti. Jako když před rozbřeskem lze tušit světlo.