Život mu nedopřál otce, ani bratra, jen syna. Když ho přivezl i s manželkou z porodnice, byl bezradný. O děti se postarat uměl, vždyt už mu dvě dcerky říkaly: "Tati", ale nemohl si pořád zvyknout na to, že bude chovat v náručí synka a že i jemu by měl dát něhu. Připadalo mu, jako by choval sebe. Jako by si sám sobě daroval city... On, mužský... chlap...
Jak se má chovat chlap?
Vlastně celý život žil převážně na území žen.
František sklonil smutně hlavu. Jsem definován ženami. Jsem otesáván jejich potřebami.
Nejdříve to byla matka. Hlavně matka mě přímo i nepřímo formovala.
Co si pamatuje, žili spolu v těsné symbióze vzájemné jistoty. Snad by se to dalo vyjádřit tak, že ona mu poskytla domov a náruč ženskosti a on jí byl synem a zároveň suploval přítomnost chlapa tím, že ji od svých šestnácti let živil. Bral to jako svoji povinnost.
Jeho matka potřebovala mužskou náruč, teplé mužské dlaně, které by ji pevně uchopily za boky. Když si čas od času přivedla nějakého "strejdu na pár nocí", nesnášel to. Nesnášel ani sebe za to, že jí nemůže dát rozkoš, kterou tušil. Vyčítal si, že ji nemohl učinit šťastnou on. Byl přece jenom dítětem. Když večer ležel v posteli, dělal že spí a potajmu ji clonou z přivřených řas pozoroval, když se převlékala do noční košilky. Pociťoval jemné vzrušení, kterému se nedalo zabránit. I matka je žena. Venuše. A zároveň je nedotknutená.
Malý František k ní vzhlížel jako k nedotknutelné bohyni a zároveň jako ke křehké ženě, k matce, pro kterou by udělal vše. Vždy, přestože nebyl věřící, ženské tělo vnímal jako nějak posvátné. Při pohledu na krásu ženských křivek ňader a boků se neubránil přirozeným reakcím a připadal si v tom zranitelný.
...
Povzdychl a rozhlédl se kolem po mírně se kývajících vzrostlých smrcích a vlnící se lesní trávě mezi nimi. Po jednom řezaném šli s Fridem do lesa. Potřeboval naprostou absenci lidských tváří, hlasů, požadavků...
Poklidná lesní atmosféra zatím neprostoupila jeho nitro, které bylo plné otázek a protikladných odpovědí.
František seděl na vlhké kládě a netrpělivě odháněl rukou vlezlého komára. Nakonec ho dlaní připlácl ke kulánu. Frido musel být v lese zticha. Byl už vycepovaný pod pohrůžkou fyzického trestu a otroctví náhubku. A tak odevzdaně čekal s hlavou mezi tlapama, až jeho pán dá povel k odchodu.
"Ještě chvíli to vydrž, kamaráde, jsem ti vděčný", poplácal František Frida. "Pak se budeš moct proběhnout. Ty můžeš... "
Myšlenky vířily Františkovi hlavou a kreslily mu vrásky na čele. Doma se prohlubovaly konflikty. Jeho žena plakala, vyčítala i vyhrožovala a zprudka přitom dýchala.
"Co na ní vidíš? Pochopitelně je mladá, chytrá a krásná... na rozdíl ode mě. To mám za všechno, co jsem ti kdy dala. Ale to teda ne! Okamžitě s ní přerušíš kontakt."
František se vždy naštval, zavolal psa a práskl dveřmi cestou do hospody. Tam se pak utápěl ve svém osudu jak "moucha v ranním pivě".
...
Bylo mu už přes šedesát a jeho tělo se probudilo. Něco takového už nečekal, ale ta žena, ta tvář z internetu, z blogů, které hltal, ta ho přiváděla k zoufalství. Šílel, když jí spatřil, když se s ní spojil na chatu. Toužil po ní a zároveň byl bezbranný.
Měl v sobě rozpor. Bylo mu s ní dobře, připadal si tak nějak úplnější, celistvější. Mladší a silný. Potřeboval porozumnění a ona mu ho dávala. A zároveň ho neskutečně přitahovala. Byl jí snad trochu posedlý...
A proto to doma to vřelo. Změnil se. Má právo na svůj život?
Má na něj, na Františka, nárok jeho žena? Co kdyby na jejím místě byla jeho matka?
To byla velice citlivá otázka... Matku by chránil.
A František pochopil, že nemá dostatek sil na novou lásku a na uhájení svých pozic.
Prohrál jsem?
Zvítězil jsem nad sebou?
Nebo jsem prostě jen přivázán? Navždy přivázán? Může být otrok svobodný... ?
Věděl jistě, že tu vzdálenou ženu bude muset obětovat, aby neublížil své manželce. Že bude muset obětovat sebe. V ten moment uvědomění si té nutnosti se rozplakal. Jeho modré oči tiše tonuly v slzách. Připadal si v tu chvíli jako nahý a opuštěný.
Je to oběť životu?
Bylo mu to líto a najednou si přál, aby mohl být tím malým dítětem, které je zahrnuté láskou otce i matky. Marné. Není návratu. Člověk musí jít dál, ač nechce a vzpouzí se svému údělu.
Rukávem si odevzdaně setřel slzy. Písknul na Frida a vydali se spolu k domovu přes paseku z pokácených stromů. Také stromy plakaly, když jejich kmeny byly rozřezány, odvezeny a snad i spáleny pro teplo domova cizích lidí, zatímco kořeny zůstaly na svém místě.
Na řezech po nich zůstala... jasně, uvědomil si František trefnost toho slova, smůla...
Smola, pryskyřice.
Pasekou zašuměl lesní vítr a zavoněl tou starou smolou Františkovi pod nosem jako vzpomínka na minulost i jako tušená naděje do budoucnosti.
Má člověk na stáří nějakou naději?
Asi jen jedinou.
Vůni pryskyřice...
... smíření.
