V srdci mír

Tak jsem zase na chalupě, kousek od té louky, na které chci skončit, až zde skonám, ale zatím jsem ještě neskonala, protože mám ještě co konat.

"Jdu do lesa. Za chvíli se vrátím," zavolám přes rybízy na mamku. Plátěným kloboučkem mi připomíná dědu.

Tak jdu. Je to jen pár metrů. Jdu kolem bezu, trhám třezalku, slunce svítí, mraky plují po obloze, vítr pofukuje, motýli se třepotají. Říkám si, jak je to fajn, že nemusím mít obavy, že někde vytuhnu a zůstanu viset.

V košíku se hromadí třezalka, snítky s borůvkami, tři malí podhříbci. Do skleničky sbírám smolu, málem ji mám ve vlasech, když se u smrku přikrčím při čůrání.

Pak se s Mikešem na zahradě navečeříme na opršelé lavičce s romantickým kováním. Slunce se kloní k obzoru, v  jeho teple se tetelí roje mušek a jeho světlo měkce mění barvy slézu, zvonků, bodláků.

Mír. Mír. Mír.

V tom za zády zaslechnu rozhovor.  Mamka otvírá bránu a zve návštěvu dál. Že by zbloudilí houbaři?

"Seznamte se. To je má dcera... vnuk - paní Pipová.."

Úsměv, stisk ruky s paní a s pánem. Zase si sedneme.

"Paní Pipová je realitní makléřka. Prodá naši chalupu."

-

Poprosím Mikiho, jestli bychom nejeli už domů.

Zpáteční cestou spolknu slzy. Dívám se na domky, zahrady, políčka, boží muka.

Vysočina je stvořena z bolesti srdce. Z modliteb, ze strádání.

Každý to holt nezvládne.

Kéž v mém srdci zůstane mír.