Humor je sice fajn, ale ne vždy je v našich životech přítomen. Prostě odstěhoval se do Humpolce. Jsou chvíle, kdy se ztrácí a v těch jsme my sami v tvrdé realitě.
O dnešní době se mluví jako o neuchopitelné. Nebo tekuté (Bauman). Neuchopitelnost, disharmonie, neklid, nejistota... nás mohou frustrovat a tak se také projeví jako onemocnění. Nemoc vyvolá další zmatek.Kde má člověk hledat pomoc, jistotu, klid? Kde a čeho se chytnout?
Bolí tě záda, nohy, hlava? Vezmi si prášek... uleví se ti.
Nemůžeš se hýbat? Lupni do sebe pilulku.
Nic tím ale neřešíš.
Prášky mi poskytnou jen dočasnou úlevu, když pominu dlouhý seznam vedlejších účinků. Viditelného a trvalejšího zlepšení zdravotního stavu nastalo vždy až po nějakém vnitřním prožitku, pochopení, rozhodnutí. Jsou to drobné krůčky, ale už jich tu pár bylo.
Nemoc odkrývá naši identitu. Může nám dodat nečekanou vnitřní sílu.
*
Hledám stabilitu, čeho bych se držela. Chodívám na dvorek, kde roste jilm. Nádherný strom. V duchu ho pozdravím, pak k němu dojdu a dotýkám se ho dlaněmi. V zimě, když je bez listí, vidím skrze větvoví plejády hvězd vystupující z hloubi vesmíru. Jsem si jistá, že stromy ví, čeho jsou součástí. Vnímají tep Země (Schumannova frekvence) a propojují ji svými kořeny, kmenem a větvemi se světy nad námi.
Jsem stvoření zrovna jako ten strom. Dýcháme jeden vzduch. Čím více to vím, tím pevnější jsem.
Relaxace, vědomí sama sebe v prostoru, v prostoru, který je přátelský, léčí sebevědomí. Jsem sama v sobě, v klidu a přijetí.
*
Ležím na zádech.
Nadechuji se od pasu k hlavě, dech vedu po páteři. Při pozvolném výdechu uvolňuji svalové napětí, hlavně šíje a ramenou. Jakousi zkouškou uvolnění je lehčí tělo, pohyblivost a to, že se usměji. Úsměv je spojen s klidem, radostí a bezstarostností.
Podle kraniosakrální terapie pulsuje v páteřním kanálu mozkomíšní mok a jeho pulsace je nadřazena srdečnímu tepu.Vztah mozek - srdce je pro zdraví podstatný. Negativní emoční naladění, potlačované emoce... mají dopad na naše tělesné funkce.
Vědomé dýchání je krok k uvolnění bloků nejen v hlavě(psychice), ale i v páteři. Vsadila bych se, že jak psychika, tak i páteř stojí v pozadí mnoha nemocí. Napětí, stres, neklid si neuvědomujeme. Nejsme totiž vědomě přítomní, nevnímáme se.
Nejtěžší je vidět. Prokouknout sebe. Proto potřebuji zklidnit se. Klid mi dodá pevnost.
K tomu je třeba zastavit se. Nebo se stane, že jsme zastaveni.
Tak chápu i svou nemoc. Byla jsem zastavena. Nemoc není trest a neměnný stav. Něco mě celé ty roky burcovalo k hledání uzdravení, i když prvně jsem si prošla pesimistickými fázemi. Obviňováním. Nesmířením. Kde hledat východisko... a co mi vlastně je? Proč mám takové nepříjemné stavy? Co tou nemocí sděluji? Všímejte si mě? Jaký vztah mám k sobě? Nemoc jako nástroj pozornosti, pomsty?Hmmm....
Je toto smyslem života? Je smyslem žít v dysfunkčním vztahu? Proč potřebuji zrovna tyto lidi?
Je třeba rozlousknout, které myšlenky mi způsobují stres, úniky, tíhu, vinu...
Nepokoj, nepřijetí, nepřátelství... jsou myšlenkové konstrukce. Bazální důvěra, pradůvěra, je v nás pošlapána našimi zkušenostmi a interpretacemi. Někdo ji nazývá naivitou a tím ji degraduje.
Mít důvěru ve svůj život se vším, co mě potkává, a odpoutat se od závislosti na lidech a od strachu se odpoutat, a žít svůj život naplno se všemi karamboly, je jedna z nejtěžších cest.
Proto uzdravování může bolet.
