Celý život je o důvěře, protože život sám je důvěra. Třeba život věří nám, v to, že ho nepromarníme, když se nám dal. Že v něj budeme věřit. Co to je "můj život"...? Každý život je vztah. Hledám-li vztah, pak hledám i život. Co kdybych za přítele považovala život? Tak tedy píšu dopis příteli Životu.
Můj drahý a vzácný Příteli,
celou noc Tě hledám.
To slůvko "Tvůj" mě dojalo i obejmulo.
A to je krása. Jako kdyby se sneslo v ranním svitu něco neviditelného a jiskřivého do trávy, kde se probouzím... Něco, co je lehkým pobídnutím, abych se nevzdávala. Vzpomínám si na jednoho bohoslovce ze Slovenska. Vyprávěl o tom, jak létá na rogalu. Letí vzduchem, úžasný pocit... a pak zavře oči a představí si nahou ženu. Někoho by to pohoršilo. Ale je to naopak úžasný. Ta důvěra letět vzduchem, zavřené oči a krása krajiny přejde v krásu nahé ženy. To je oslava Tebe, Života.
Někdy si říkám, jestli nejsem blázen, jestli nejdu za přeludem. Nevím, jestli mám věřit ve smysl nemoci a všeho, jestli si ten smysl nenamlouvám. Jestli mám věřit v uzdravení nebo se smířit, že až do smrti na tom budu tak všelijak.
Možná, že se jenom bráním realitě a jsem přitom vedle.
Má se člověk snažit postavit se z prachu bídy....? Kolik má síly? Tolik kolik má slabosti?
Pořád toužím, přeji si, ráda bych bezpečí náruče, pevné náruče, a nic nic nic. Kdybys chtěl, tak mi ji dáš, ale Ty ne, asi proto, abych se stala tou náručí já. A to je fakt oběť, protože se vzdávám toho, co bych chtěla pro sebe a stávám se tím pro druhé.
Jsem zázemím...
To by mi mělo stačit.
Tvá J.
