Vyslov tři přání... V pohádkách připlouvá rybka do života rybáře a jeho ženy až v jejich zralém věku. Po svatbě. Možná, že rybář sedával na břehu, aby meditoval, navracel se k sobě. To je práce na duši. A to je jeho zlatá rybka. Jeho svoboda a jeho poklad. To samotné mu mohlo stačit. Ryba je duchovní symbol. K moudrosti stáří či zralého věku by mělo patřit vědomí pomíjivosti všeho materiálního. Naše přání by se měla tedy týkat spíše těch nehmatatelných bohatsví.
Chtěla jsem vyslovit tři přání pro vás, i pro sebe, u příležitosti nového roku. Také sedím u vody a pátrám v hlubinách, které přání by vyjadřovalo to podstatné a důležité pro život. Opět mně na podporu tohoto úmyslu nahrály dnešní situace. Jenomže jak zformulovat to, co v nich vnímám za shodné a podstatné... ? Některá přání jsou tak jednoduše důležitá, životně důležitá, a přitom si je uvědomíme, až když se nám nevyplní.
Co člověka promění nejvíce? Když miluje? Myslím, že ne. Je to pochopení toho, že je milovaný. Jsme milovaní. Proč je tomu tak těžké uvěřit? Asi protože se odsuzujeme a zároveň se bojíme takové lásky, která by nás burcovala a převrátila život naruby, protože by si nás nějaká růže, ta naše, jedinečná, ochočila.
Naše růže, dcera, nám často říká, že nás má ráda. Je to vyjádření jejího vztahu k nám i vyslovení touhy po harmonii. Právě dnes mě to její vyznání dočista zkřehlo... tak bych to vyjádřila... zkřehlo mě. Protože jsem si uvědomila, že mám vůči ní dluh... Posuzuji se podle toho, jak si myslím, že ji miluji. Jestli dostatečně či méně dostatečně... Ale to, že ona miluje mě, to mě odzbrojuje...
Děti jsou těmi, kteří nás milují. Ony to většinou neumí dát najevo, neumí vyjádřit a formulovat své city. Rovněž tak i své obavy, z toho, že dostatečně nevnímáme, že nás milují. Když se rodiče rozvádí, může být dítěti líto, že je neumí zastavit svojí láskou. Kdybychom tušili tu velikost lásky dětí, to že nás mají rády, maminku, tatínka... snad bychom před tou láskou poklekli jako poklekli pastýři u jesliček.
A pak mi volal kamarád. Spíše jsme tušili co si chceme vyjádřit... to, že svět mužů i žen, našich tátů a maminek, a vlastně svět každého z nás je tak intimní, neproniknutelný do hloubky a šířky a těžce sdělitelný, a proto mezi námi vznikají napětí a propasti. Ale jde o to, věřit v druhého člověka a mít v úctě jeho zlatou rybku. Nechat ji svobodně plavat. Pomoci mu se vrátit k jeho čistým snům, nepodupat mu je. Věřit, že i náš partner nás miluje nebo touží milovat, ale neumí to vyjádřit čitelně a srozumitelně pro nás, a navíc i on hledá cestu k nám. Není to jednoduché... Můžeme si ale přát:
Nevyměň svobodu za otroctví. Vracej se k sobě, k vodě, která živí tvou duši. Věř v lásku.
Teď tady něco žbluňklo... a zablýsklo se... :-) Podívejte se pořádně... :-)
j
