Můj naprosto laický pokus o terapii pro nemocné. Jsem v období zkoumání zákonitostí a souvislostí těla a psýché a také toho, co se nazývá duch, dech, spiritus, pneuma, to, co nás oživuje, co je podstata našeho života. Dech je nutný pro metabolismus, pro výživu i očistu našeho těla a zrovna tak paralelně mají stejný vliv i naše myšlenky. Myšlenky mají s dechem přímou souvislost, až se mi teď tají dech. Dech ovlivňuje páteř a ta podle toho různě kvalitně inervuje celé tělo.
Kamarádka mě poprosila, abych namalovala pro paní v těžkém stadiu rakoviny obrázek. Jsem teď sama doma a zatím zkouším nějaké koláže nebo jen fotografie a snažím se vcítit do té nemoci s nehezkým názvem rakovina. Proč se tak jmenuje?
Asi špatným překladem, správně to měla být krabovina. Moc moudrá z toho nejsem.
Jde o nějakou buněčnou anarchii, kdy se buňky vymknou kontrole a bují a bují. Mám se sebou zkušenost, že když něco v sobě zadržuji, potlačuji, pak se to nekontrolovatelně provalí. Citová anarchie nás ovládne a převrátí vše naruby... Když to nejde vně, tak se možná citová anarchie projeví anarchií buněčnou... ???
Popíšu vám jednu situaci, která se mi stala a stále, když si ji vybavím, působí na mě terapeuticky. Je třeba pravdivosti a otevřenosti, má-li se něco hojit.
Ležela jsem na zádech a přestávala cítit tělo. Přestala jsem usilovat o cokoli a propadala se do sebe. Vstoupila jsem do krajiny, trochu tajemné, ale bylo mi tam dobře. Uprostřed té krajiny stál vzrostlý strom. Já stromy miluji. Dotýkám se jich ve svých představách a pomáhá mi to. Strom v té krajině působil blahodárně, i když jsem stála poblíž a nedotýkala se ho. Strom vyzařuje klid a přijetí.
Byla jsem nahá. Tam se totiž nesmí lhát. A tam nic nemůžu mít. Jen sama sebe a jakousi interakci s tím prostorem, který byl jako by stepní, zvlněný a sahajíci k horizontu, kde přecházel v nebe plné hvězd. Vše bylo na dosah a přitom nedosažitelné. Plnost a sytost, která mnou procházela zcela přirozeně.
Nastavovala jsem své tělo mírnému vlahému větru, jako by byl šálou utkanou z jemňoulinkých hřejivých kapének. Vítr jsou doteky a očista. Je projevem vášně. Je erotický, protože se dotýká s něhou všech míst na těle. Eros je oživující složkou naší duše. Celé naše chování je nějak erotické. Přiškrtíme-li tuto složku, nesnášíme-li své tělo a jeho projevy, tělo si toto zakázané vynahradí jinak. Protichůdné myšlenky nás zase paralyzují.
Odevzdala jsem se větru a uvolnila se. Jako prsty milence mi proplétal vlasy a líbal mě. Prostor, jeho naplněnost něčím vědomím, mě zcela přijaly.
Nechat se zcela přijmout tím životem a prostorem, který je ve mně, je první krok k přijetí a k pevnosti sebe sama. A cestou k intuici a k naslouchání těla. Naše tělo mluví a zrovna tak i duše. Naše soudy, ovlivnění výchovou, předsudky a komplexy nám mnohdy ruší tento dialog. Je třeba nebát se být individualitou.
Pokoj v duši zklidní náš dech.
Byla jsem nedávno na sonu štítné žlázy. Před lety byla velmi malá a zhrubělá. Teď byla téměř normální.
Hodně štěstí!
