Táto, odpouštím ti

Včera měl můj táta 73 let. Odešel od nás, když mi bylo třináct a bráchovi devět. Dlouho jsem ho neviděla. Až ve třiceti. Byla jsem vdaná a měla dvě děti. Kdo jsi bez viny, hoď kamenem.  

Měl milenky. Našel si jinou  ženu a měl s ní děti, pak se zase rozvedl a znovu oženil a opět se mu narodily další dvě děti.

Proč odešel? Nevím.

Možná musel, možná se mu zdál sen, možná se nudil, možná neuměl mít rád, být ochránce... nevím.

Člověk se ptá proč? Proč mi to udělal? Když by umřel, tak by to tak nebolelo.

Byl to poplach. Ten sprosťák! Nemůžu mu přijít na jméno, vykašlal se na vás, na tebe, když jsi byla nemocná.

Ženy se ještě více semkly nad talíři se zákusky.

Zlost. A pod ní žal. Pocity ponížení, studu, méněcennosti.

Jak dlouho trvá, než se tím vším opouštěný člověk projde, než v duchu řekne: Josefe, odpouštím ti. Dáši, odpouštím ti.. ? Táto, odpouštím ti. A znovu a znovu. Proč je tak těžké tato tři slova vyslovit i jen v duchu?

Jak dlouho trvá než člověk přestane být dítětem?

Hledala jsem boha-otce, který by mě miloval, a našla v ho v sobě. Nebo boha-matku, která by mě zahrnula bezpodmínečnou láskou.

To je jedno.

Je jedno, jestli je to bůh, matka, otec, ale vždy ta slova musím vyslovit já. Jako i slova: miluji tě.

A pak se začínají dít zázraky.