Táta bez dětí

Jak se asi cítí muž, který miluje své děti, leč nemůže s nimi žít v jedné domácnosti, protože manželka se i nimi odstěhovala? Jako rozbitá skála. To proto, že je to rána nejhlubší a nejničivější...                                

Důkaz jeho lásky je ten, že se raději dětí vzdá, než aby byly traumatizované. Nemá jistotu, jestli ho, až vyrostou, pochopí. Nemá jistotu blízké vzdálenosti.  

Vlastně nemá žádnou jistotu, snad jen v uchopení sklenice whisky nebo bourbonu. 

Napije se místo polibku.

A polkne žár pálenky, aby spláchl palčivost slz.

Nebrečí, nelituje se, jen si říká, že musí být pevný, kdyby ho děti potřebovaly. A být na blízku. Chce být tátou na sto procent. Musí. To je jeho snad jediná celistvost. To je jeho síla k přežití stereotypů všedního dne, který je bez rodiny náhle prázdný.

Důvěřoval, doufal, snil o rodině. Teď se bojí svých citů.

Statečný křehký muž.

Táta bez dětí.

...