Svobodný vězeň

Zprávy o smrti, o strachu, o pomstě na mnohých, o bombardování, o nebezpečí za každým rohem... jistě se zakládají na pravdě, ale to přece není celé.

Do zorného pole se mi dostal tento článek:

http://svobodneforum.cz/bicovani-i-soucit-se-svymi-unosci-zazil-otec-jacques-mourad-v-rukou-islamskeho-statu/

V duchu visí na mé vnitřní nástěnce Zaujalo mě, protože je pro mě v záplavě těch beznadějných, analytických, pomstychtivých a varujících článků nadějí.

Je skutečným svědectvím o síle větší než je zlo a strach z něj. Je o svobodě duše.

...

,,Měl jsem soucit se svými únosci. Tato milost mi byla udělena, abych mohl být útěchou pro velký počet lidí,“ vypráví otec Jacques Mourad o svém téměř pětiměsíčním věznění v rukou Islámského státu. Kněz syrsko-katolické církve poskytl své svědectví zpravodajské agentuřeAsia News během svého krátkého pobytu v Libanonu.

Převora kláštera Mar Elian a faráře obce Qaryatayn, vzdálené asi 60 kilometrů od syrského města Homs, unesli bojovníci Islámského státu 21. května. Na svobodu jej propustili 10. října. Za čtyři měsíce a 20 dní věznění zažil otec Mourad vyhrůžky, opakované fingované popravy, bičování. Spolu se seminaristou, kterého mu vyhradili jako doprovod, byl zavřený na toaletě osvětlené pouze vysokým střešním okénkem, bez elektrického proudu, hodinek, jakéhokoli spojení s vnějším světem Dvakrát denně dostávali rýži a vodu. A přesto vytrvali v bdělosti a nikdy nezradili svou víru. Právě naopak.

Když na toto období svého života vzpomíná, mluví otec Mourad o zázraku a milosti. „První týden byl nejtěžší,“ připouští. „Několik dní mne zadržovali v autě, pak mne o svatodušní neděli odvezli do města Raqqa. Počáteční dny vězení jsem prožíval ve strachu, hněvu a studu.“

,,Podporovala mne také modlitba svaté Terezie z Avily – Nada te turbe, Ničím se neznepokojuj a netrap. Jedné noci jsem ji zhudebnil a pak jsem si ji zpíval. Modlitba Charlese de Foucauld mi pomáhala, abych se svěřil do Pánových rukou, s vědomím, že mi nebude dána žádná volba. Vše totiž nasvědčovalo tomu, že na konci bude buď konverze k islámu, anebo poprava.“

Díky modlitbě a žalmům jsem však vstoupil do světa pokoje, který už mne pak neopustil. Vzpomněl jsem si také na Kristova slova: Milujte své nepřátele a modlete se za ty, kdo vás pronásledují. Byl jsem šťastný, že mohu tato slova prožívat v konkrétnosti. Možnost prožívat evangelium není vůbec nic samozřejmého, zejména v případě těchto náročných veršů, které do té doby byly pouhou teorií. V tu chvíli jsem pocítil soucit se svými únosci.“

"

Třiadvacátého dne ve vězení zažil otec Mourad asi půlhodinové bičování. Důtky sestávaly z kusu zahradní hadice a provazců. „Vnímal jsem fyzickou bolest, ale v hloubi jsem prožíval pokoj,“ říká katolický kněz. „Velkou útěchou bylo vědomí, že mohu sdílet Kristovo utrpení, ačkoli jsem z toho byl také zmatený, protože jsem se necítil hoden takové milosti. Odpouštěl jsem svému trýzniteli a občas jsem se snažil usmát na jáhna Boutrose, svého spoluvězně, který se jen stěží ovládal. Stále více mne překvapovalo, jak se Pán projevuje v mé slabosti, protože jsem se opravdu cítil velice slabý – fyzicky i duchovně,“ vzpomíná otec Mourad, který také dnes mluví o svých mučitelích s útrpností: „Je to postoj, který vychází z kontemplace Božího pohledu na tyto lidi. Bůh, navzdory veškerému jejich násilí, na ně pohlíží – jako na každého člověka – netrestajícím zrakem čirého milosrdenství“.

...

Je to pro mě silné čtení, zvláště pak závěr o milosrdenství.

Není to hra na tzv. křesťanské hodnoty. Ale jsou to hodnoty právě v přítomnosti žité. S nadsázkou řečeno: o víře se nemluví, víra se žije. A sice se žije nejupřímněji, až když člověk nic nemá. Žádné berličky rituálů, žádnou jistotu. Má jen svou duši, kterou mu nikdo, žádný věznitel, nemůže vzít. To je naše autenticita. Skutečná míra lidskosti.

Síla toho kněze spočívala v důvěře. Tam, kde je důvěra, není strach. Islám, judaismus a křesťanství spojuje víra v jednoho Boha a úcta k některým praotcům... prorokům, např. Abrahámovi.

„Naší společnou vírou je, že Bůh, jemuž se snažíme sloužit, je Bohem míru, jeho svaté jméno nesmí být nikdy zneužíváno k ospravedlňování nenávisti a násilí,“ prohlásil podle agentury AFP nejvyšší představitel katolické církve při ranním setkání s náboženskými činiteli na nunciatuře.

http://www.parlamentnilisty.cz/arena/monitor/Papez-Frantisek-odsoudil-radikalni-islamisty-A-nejen-je-410154

Jaký je to Bůh? Podle Bible je Bůh ochráncem života, je jeho dárcem, tedy pánem. Vše, co jde proti životu, není dobré. Tato důvěra by nás měla spojovat, ale důvěra v život, bazální důvěra, je závislá na prostředí, v kterém dítě vyrůstá, na uspokojení jeho potřeb. 

Je-li člověk od útlého dětství frustrován až deprivován, pak se chytá pro svou vnitřní jistotu "pravdy", která mu dodá sílu a smysl. A ve společenství jemu podobných se tato jistota  ještě upevní.

Četla jsem zajímavý názor, že fundamentalista se bojí, že přijde o svou pravdu, proto vraždí, proto je agresivní. Nesnese pestrost názorů a pestrost různých pravd. Filosof Erazim Kohák říká, že to, je něco pravdivého, neznamená, že je to celá pravda. Pravdu nikdy nemůžeme vlastnit, proto existuje pestrost pravd. Manipulace slovem "pravda" vede ke všem formám fanatismu a zakrývá deficit empatie.

Jak tedy na fundamentalisty? V první řadě nebýt fundamentalistou. A ani v reakci na fundamentalismus jiných. Nebýt ani věznitel a ani vězeň. Pro každého je to různě dlouhá cesta. Cesta, jinak řečeno - komunikace.

Je třeba pokusit se komunikovat, ptát se a přemýšlet. Naslouchání a empatie možná zachránilo tomu muži život. 

Důvěra je komunikace a otevřenost.

To můžeme prožívat každý den, v drobnostech, v okamžicích, bez ohledu na vyznání víry, v obyčejném životě,  to je naše lidskost a autenticita. Síla k přežití.

Všichni jsme hrdiny všedního dne.

To jsou mé myšlenky k příběhu toho kněze.

Život se dál odvíjí. Nechci mít strach. Chci život prožít plně v možnostech, jaké mám. Tak to prožil vlastně i otec Mourad. Na minimálním prostoru možností prožil maximální svobodu.