Nemoc je opuštěnost. Zrovna tak stáří. Protože svět letí hektickým tempem dál, zatím co každý opuštěný člověk zůstal stát. A padne na něj ticho.
Jen myšlenky promlouvají. Myšlenky jsou sítem, protože když jsem si je začala uvědomovat, začala jsem je rozlišovat. Přece v sobě vědomě nebudu živit špatnosti.
Nemocné tělo, prostředí... to je jen půl skutečnosti. Jako je půl skutečnosti partner vedle nás. Každý člověk je tajemství jako vesmír. Vidím jen část. Neznám pořádně ani sama sebe. Do mé hloubky vede každé trápení, i ve vztazích. Kdo je opouštěn, trpí, zvláště, když žil v iluzi, že to stále klape jako ve mlýně. Klape... hm...
Až mu spadnou klapky z očí, klapne klapka novou scénu, realitu, celistvější skutečnost. "Kamera! Akce!" A on zjistí, že je ožebračen, že to nejmilejší a blízké jeho srdci, ta jistota, blízkosti druhého byla vlastně iluze, jeho přání. Žebro z jeho žeber, které ho mělo chránit, je nenávratně pryč. A srdce je probodeno. City jsou zraněny. Najednou se v člověku objeví prázdnota, trhlina, rána.
Nikdo nemůže tu bolest prožít a nikdo tuto ránu nemůže zahojit než člověk sám. Zahojit? Až když zjistí, že výčitky jsou trny minulosti, kterými drásá přítomnost. Až promine dluh. Nenadělá stejně nic, skutečnost nezmění, ale může ji jinak prožít. Vnější ticho po křiku a naříkání, přeroste do vnitřního ticha, když se ho člověk nebojí. Jak ticho snesu?
Ticho je léčivé. Opuštěnost je cesta k tichu, které je bohaté klidem, pokojem. Ticho zurčí a bublá...
Je život spravedlivý nebo ne?
To je špatná otázka, myslím... Život kolem nás prostě je a rány, které nám dává, otevírají cestu k životu v nás. A on v nás mluví, tančí, zpívá, zurčí a bublá... je jako potůček v hlubokém lese. Jako pramen řeky. Studánka.
Máte radost, když na své cestě narazíte na studánku?
Studánka, voda, je symbolem pramene života v nás. Kdo hledá v sílu v sobě, na dně kam ho poslala opuštěnost, ji zcela určitě v tichu najde. Tuší její vůni, svěžest... tuší její zpěv... a najde ji. Vše temné, ta cesta osamocení hlubokým lesem, bludné balvany a kořeny, to najde zúročení v studánce. A radost z té cesty je taková pevnější, ne líbivá, ale klidná. Tichá.
U skutečných studánek někdy bývá hrníček nebo svatý obrázek. A to je moc milé. Kdo sem přišel, objevil studánku dřív. A protože znal svoji žízeň, myslel na žízeň druhých. A byl vděčný za dar vody. Zcitlivěl pro bolest druhých a pro krásu života. Z jedné studánky, stejně tak i z jednoho hrnečku, se může napít mnoho lidí.
Život už nikdy nebude takový jaký býval. Ne, nebude. Bude těžší, ale opravdovější. A stáří, roky nemoci, mezilidské problémy nemusí končit jako zmar. Naopak, jsou startem k životu... a jizvy, ty jsou památníkem... hm.
Protože skutečnost je celistvější nejen pro bolest, ale i pro krásu, kterou člověk díky tomu objevil.
Zázračná studánka...
... to je má poezie :-)
