V minulém článku jsem naťukla skálu Prosičku... pomyslně naťukla, zmínila jsem se o ní. Mám k ní od soboty takový osobnější vztah.
Manžel a děti objevili toto místo na podzim při jednom z jejich nedělních výletů. Já se k nim málokdy připojím, většinou se v tu chvíli, kdy odcházejí, na to necítím. A ani tehdy jsem s nimi nejela.
Když se vrátili domů, vyprávěli, jak zapadalo slunce a oni stáli nahoře a splývali s tou krásou... jen jim chyběla maminka... Mluvili pak o Prosičce často.
Tento víkend jsme prožívali společně s dalšími rodinami. My to tak máme zařízené, že se jednou do roka sejdeme a máme pro naše děti, i dospělé děti, program, nějaké téma. A ono je to stále baví. V rámci letošního poznávání našeho kraje a naší historie byla v plánu i skála s křížem - Prosička. Naše banda odpochodovala a po modré mířila ke skále. My s manželem jsme si řekli, že se s autem projedeme po okolí.
Možná se stavíme u známých.
Den byl jak malovaný.
Sjížděli jsme pohodlnou zatáčkou do lesa.
,,Tady je lesní cesta na Prosičku." kývl manžel směrem doprava. ,,Zkusíme to?"
,,Jo! Děti budou mít radost, když se tam sejdeme."
Dojeli jsme až tak kilometr a kousek od cíle, jak se říká, co by člověk došel pěšky a zbytek hodil kamenem - nebo naopak???
Bylo vcelku chladno, já měla na sobě delší riflové šaty a sandále. Zabalila jsem se však do deky a pomalu jsme šli a doufali, že se rozchodím. Cestou jsem se stále zastavovala, opřela se o manžela a fotila, což hůře snášel, protože .... ,,chlap potřebuje jít rovnou k cíli", ale zachránilo ho několikeré zapálení cigaretky.
Léky a pohyb na čerstvém vzduchu zabraly. Pod Prosičkou jsme chvíli počkali, než po úzkém jakože schodišti, sestoupily skupinky turistů a pak jsme vyrazili i my. Každý po svém. Já lezla po čtyřech, v sukni a v sandálech, muž jako kamzík kolem poskakoval a fotil mě. V polovině cesty se skála širokým sedlem dělila na dvě části. Sedla jsem si na kamenné sedlo a dál odmítala lézt. Stačilo mi to tak.
Výhled byl i odtud krásný... Sluneční záře prokládaná mraky kreslila po kopcích a údolích rychle se měnící ornamenty. Chvíli slunce posvítilo na les, chvíli na louky a pole. Špičky smrků s větvičkami porostlými lišejníky jak špejle se zbytky cukrové vaty byly tak blízko a na dosah. Kdybych byla kouzelný provazochodec, našlapovala bych v bílých piškotech po neviditelném laně až k té špičce. Vzduch čerstvě šuměl a měkce voněl mechem a sluncem a tou skálou a já byla ráda, že jsem se rozhodla jít.
Manžel vylezl až k dřevěnému kříži, kde na podzim stáli a přáli si, abych tu krásu také mohla vidět.
Vyfotil výhled a i mou maličkost a volal na mě: ,,Už jsem přestával věřit, že se sem jednou podíváš..."
No, to já už chvílemi také, ale je ve mě něco, nějaká síla, která se vždy objeví ve chvílích krize. Něco, co mě staví na nohy, co mi dává směr. Něco, co mě dává naději...
Pro ty, kdo se mnou prožívají, ať už v duchu nebo přímo ty horší stavy a trápí se tím... pro děti, aby věděly, že se jejich máma alespoň snaží... a koneckonců i pro sebe, pro to, abych nepromarnila život, cvičím, funím, vztekám se, piji lektvary a snažím se rozmotat šňůru kolem mého těla. A ono to po troškách funguje. Krok dopředu, dva dozadu a pak ale i naopak. Jeden krok zpět, ale dva směrem ven.
Nejsem v cíli, ale nezůstala jsem ani dole.
Výhled na krásu kolem a hlavně radost mých blízkých za tu námahu stojí.
No, a pak jsem se za pomocí muže, protože jsem lezla pozadu a neviděla přes sukni kam :-), dostala dolů. Za chvíli přišli ostatní.
,,To je bezva, že jste se sem s Jarkou dostali..."
Kdosi z útrob batohu vytáhl bochník chleba, štangli salámu a salátovou okurku a každému se ze všeho kus ukrojil a jedlo se a jiskřilo to mezi námi humorem.
Ještě společné foto! Deset, devět, osm, sedm... cvak!
Tak zatím ahoj! A šli jsme k autu.
:-)
Abych nezapomněla: Od našich dětí jsem dostala pusu a vím, že to bylo i z radosti. Z naděje, že si spolu příště vyjedeme, že se přání, i ta velká, životní přání, plní.
Děkuji za vše a přeji vám radostný výhled.
