Usedám už po několikáté k psaní, abych si v sobě udělala pořádek a propojila události a myšlenky souvislostmi, které hledám.
Zase bojuji sama se sebou.
Svatý Prokop oře s čertem na mých zádech. Na štěstí každá bolest jednou skončí...
.....
Včera měla pohřeb dcera našich známých. Zemřela zcela nečekaně a nebylo jí ani třicet. Bydlela s rodiči. Teď po ní zbylo prázdné místo. Čím ho ti rodiče zaplní a lze to vůbec....?
.....
Nedávno jsem psala o návratu syna, který se po té, co vše promarnil a po té, co zpytoval svědomí, vrátil zpět domů k otci. Bylo mu líto, co udělal. A otec ho slavnostně přijal. A díky tomu smíření dostalo vše nové barvy a světlo... smysl. Myslím si, že každý okamžik našeho žití jde s námi napořád, abychom ho postupným pochopením proměnili.
Vracíváme se k sobě domů. Ale někdo se vrací vypálenou krajinou se zbořenými mosty.
Někdy je člověk uvnitř sebe sám a vykraden.
Zemřely jeho naděje, jeho touhy, zatímco on to musí přežít.
Dojde k sobě domů, do ticha.
Už se stmívá a večer je člověku vždy nejsmutněji, když se s ním nikdo o sebe navzájem nedělí, když se nemá o koho opřít a dotknout se. A je jedno jestli je v manželství nebo po rozvodu.
Otevře si víno... glogloglo... nalije si do sklenky. Zapálí si svíčku a přemýšlí a někdy má i slzu v oku.
Stmívá se, už je stále hlubší tma a ticho.
Pohled očí mu sjede na odraz svíčky na sklenici... přes slzu se třpytí jako drahokam.
A tak je obdarován malou slavností. Když člověk nic nemá, všimne si, že je obdarován.
Usměje se a jemu lépe, protože tak je to i v jeho nitru. Odkud se bere naděje a síla do dalších dní a bojů se samotou a s nemocí?
Z nepatrností. Z odlesků...
Nemusí litovat, že dal lásku někomu, kdo ho zradil, zklamal. Díky tomu byl obdarován tím zábleskem v hloubi jeho noci, a tak vnitřně zkrásněl.
.....
Babička, která se pohřbu zúčastnila říkala, že mše nebyla smuteční, ale přes jejich zármutek byla pojata jako slavnost. Jsme obdarováni ztrátami. Bolest je součást života, stále více si myslím, že nutná. Ale protože je součást života, je zároveň i nadějí v tom, že díky ní poznáváme něco hlubšího v nás. Nevíme, co bude po smrti, po rozvodu, po operaci... po čemkoli, jen každý v něco věříme, ale můžeme slavit alespoň to, že jsme mohli spolu žít, znát se, že jsme mohli milovat, že jsme tady mohli být, že nás život cizeluje do krásy.
Poděkovat.
A v tom je velká síla.
Žít život jako slavnost...
Navzdory všemu...
A to je důležitější než uzdravení, lidé milí a krásní... :-)
