šlápnu do pedálů

Válečné zpravodajství, zprávy o lidech z Ukrajiny, jsou jako třísky pod nehty. Musím na ně stále myslet. A sama sebe se ptám, jak by bylo mně?

Toto jsem si před pár dny poznamenala, abych se nějak se současnou situací vyrovnala: 

 Povolávací rozkaz pro Ukrajince zahrnuje muže od 18 do 60 let. To by šel do války zřejmě můj manžel, syn, skorozeť a další a další příbuzní - bráchové, synovci, bratranci... a kamarádi. Dcera Johanka by nemohla studovat, vlastně ani její snoubenec.

To si nedovedu vůbec představit. Ale byla bych odhodlaná a vnitřně to nevzdala. Myslím. Mám doma rotopéd . Nasedla bych na něj, otevřela okno a šlapala bych a dýchala za ně.

Ovšem, pokud bych ještě mohla bydlet doma...

To jen tak. Musím na to prostě myslet. Nechci se nechat ochromit strachem.

Teď ale jdu zase cvičit a veškerou svou myslí se budu modlit za mír a budu posílat všem trpícím - i Rusům - maximum odvahy a síly bojovat proti zlu. Bratr vítr jim to snad donese...