Milí lidé, včera se mi stalo to, co se mi při psaní blogu občas děje, totiž jakási zkouška z toho, o čem píšu.
Jsem vděčná manželovi, že má smysl pro sociální problémy druhých. Jsem ráda, že i naše děti mají pro druhé lidi cit. A tak se náš byt, naše rodina stává útočištěm trosečníků. Sami jsme trosečníci, ale držíme se za ruce.
Včera mi psala jedna nešťastná duše. Jeli jsme pak s manželem za ní.
Plakala a omlouvala se za slzy. Vím, člověk se mnohdy cítí trapně, ale myslím, že slzy a křik musí ven, aby nezlobily uvnitř.
Kdo by neplakal, když druhému věřil? Komu by nepřeskakoval a nechvěl se hlas, když osamocen si jen těžko vytáhne dýku ze zad? Nebylo to až tak dramatické, ale po řadě těžších zásahů někdy člověka skolí k zemi i lehčí pif paf.
Lidé milí, proč si působíme rány? Proč nedodržujeme sliby? Proč nasazujeme místo dialogu právnickou terminologii? Proč se někdo mstí za křivdy z dětství? Proč vkládáme úsilí do toho, abychom druhého zruinovali? A to všechno v jedné rodině...
Proč nás to vše potkává a v nás se utkávají naše viny a viny druhých?
Stejně se k nám všechny skutky proti druhým vrátí! I když se viník snaží v sobě překroutit skutečnost a vymazat svědomí, omluvit své činy... Ani taková naordinovaná slepota se však neschová před čistým světlem, věřím. To je soud - vidět své skutky opravdově. To světlo zjemňuje cit pro odstíny jednání. Kolik jsme dali, kolik vzali a kolik dlužíme?
V jedné povídce se píše, že Bůh nás nemůže soudit, protože nás zná. Plakal by. Bůh bude předvolán jako svědek a soudit nás budou lidé, kterým jsme ublížili...
K lidskému pokolení patří vina. Ale i pokání a odpuštění. To je cesta a naděje. V tom je rovnost lidí. Díky svým chybám a špatnostem mohu pochopit jejich dosah a dopad. Díky ranám, kterými jsem já ubližovala a díky dárkovému koši bolesti od druhých, mám možnost učit se odpouštět a napravovat. Učít se pokoře a přitom neztratit svoji hodnotu.
Máme možnost učit se soucítit. Soucítění je lék. Být s druhým a pomoci mu vrátit vědomí jeho hodnoty... to je člověčenství. Být zázemím dlážděným teplem dlaní... To je to nejobyčejnější a přitom nejkrásnější bohatsví a obohacení mezi lidmi.
Nevíme jak co dopadne, nemusíme se dočkat spravedlnosti, omluvy... V tom je paradoxně smysl vin a ran: Ač trosečníci, ztroskotanci, trosky, držíme se za ruce. To, co nám od druhých chybí, jim sami můžeme dát.
:-)
Smíření je poděkování za vše. A to je zároveň proměnění.
Pěkný den, lidé milí...
