Muž a žena - dohromady člověk. Anebo ještě lépe: společně člověk. Ideální stav je, když tyto poloviny k sobě ladí. Úvaha idealistická, ale zároveň ne až tak nemožná.
Aby k sobě ladily, musí se podle sebe tvarovat. Utvářet, získat tvář... individuální a přitom společnou. Někdo mi říkal, že lidé, co spolu déle žijí se začnou sobě podobat.
Chce-li člověk poznat lidské osudy, měl by nasednout do vlaku.
Jednou jsem se ve vlaku od Budějc' :-) dala do hovoru s paní, usměvavou starší paní. Vyprávěla mi o svém muži. Byl po infarktu a jako chlap se s tím nějak rval. Nechtěl být dědek, chtěl být samostaný. Žádná rekonvalescence. A tak šel něco kutit do garáže.
A ta paní, ta jeho manželka ho šla zkontrolovat.
,,Šla jsem se podívat, jestli je v pořádku. Ale to jsem mu takhle říct nemohla. Řekla jsem mu, že se jdu podívat, jak mu to jde a pochválila jsem ho."
Já na to tenkrát koukala s očima jak vejce.
Připadalo mi to úžasné a jistě to je úžasné. Takový hezký člověk z nich byl. Znali se, aniž by si něco museli sáhodlouze vysvětlovat a dokazovat. Byli jako puzzle bez zbytečných kliček.
Cesta k člověku vede jednoduchostí. Ve smyslu čisté cesty. V té nahotě. Jako nasednout do vlaku od Budějc'. Jezdívala jsem do Jihlavy a pak ještě přestupovala v Havlíčkově Brodě. To jsem už nedokázala číst. Dívala jsem se z okna na ty louky s meandry Sázavy. Na balvany skal. Rostl mezi nimi janovec. Ostře žlutě kvete a vyrábějí se z něj košťata. Stráně kolem Hamer promodrávaly yzopem a dávaly tušit madeřídoukové peřiny. Hm... Nebo ale byla už tma a zima. Ale těšila jsem se domů. To je puzzle. Těšit se, že někam zapadnu. Někde tvořím součást mozaiky. Utvářím se společně s druhým... Tady to drhne a o tom je každý lidský osud. Záleží jak na nás, tak na druhém... nic nového...
Jen mám radost, že někam patřím. K někomu a někdo ke mně.
Máme oči a srdce, abychom viděli dílky.
Myslím, že všichni nějak patříme do mozaiky. Navazujeme na sebe. Tvoříme páry, řady a sloupce, když víme, kdo jsme a kdo je ten druhý.
Není muž a není žena, není nadřízený a podřízený. Věřící a nevěřící. A už vůbec ista a ista. To jsou ty naše egonálepky.
Jsme prostě na cestě od Budějć.
Jsme puzzle.
