Naše děti odjely v neděli spolu s dalšími třiceti vrstevníky na necelý týden na puťák a nemáme od nich, až na jednu hned zkraje, žádnou zprávu. Myslím, že je to dobře.
Už tak úplně děti nejsou, jsou to náctiletí, týnejdžři, teenageři a putují pod dozorem statného vedoucího, kterého dobře známe a naprosto mu důvěřujeme.
Dcera a syn, miláčci...
Ne, není mi moc smutno, ale starost, jo tak starost, to tedy mám...
Nezmokli jste?
Nemáte tu krosnu moc těžkou?
Pijete hodně?
Nebolí vás kolínko? Pofoukám ho...
Hele, holka, zklidni se....říkám si, vždyť se naučí rozhodovat a postarat se o sebe. Nemusím je kontrolovat a radit jim....ujišťovat sama sebe, že jsou v pořádku.
Důvěřuj!
Dříve jako komunikace fungovala pošta a... myšlenkové napojení.
Vždyť můj praděda v 16 - 17 letech bojoval na Piavě. Nasedl spolu s dalšími chlapci na vlak, nebo šli pěšky, to nevím, ale rozloučil se a děj se vůle Páně. A vrátil se.
Tak i naši poutníci nějak bojují. Nasadili si krosny, dcera řekla: Miluji tě! a syn mi dal pusy do zásoby na každý den... a tradá! ujížděli na ohnivém oři do kopců k Litoměřicím.
Velice pravděpodobně se na přání vedoucího domluvili, že mobily zůstanou vypnuté. Má to logiku, jede-li jich tolik, pak by telefon každou chvíli někomu zvonil a pípal a společenství poutníků by se rozdrobilo. A společná sranda a společná cesta plná zážitků, to se v tomto věku velmi cení.
Tak se jim nepokouším psát či volat.
A krotím své pečovatelské vášně. Musíme se jednou pustit, abychom se mohli každý sám rozvíjet a tím se vzájemně obohacovat. Je to jejich první větší rituál dospělosti.
Přežijí to.
A možná i v něčem dozrají. Určitě.
A já taky.
p.s. Doufám, že netrpí hladem... :-)
:-)
Tato píseň vypovídá o něčem podobném...
