Naší zemí prochází skupinka lidí s transparenty CIVIL MARSH FOR ALEPPO. V noci z včerejška na dnešek bivakovali ve Žďáře n/S.
V televizi, či spíše na internetu, se nabízí obrazy - výjevy zla. Dnešní rychlá, tekutá doba nám umožňuje obrázky rychle překlikat myší. Můžeme se během vteřiny dostat do jiné reality. Utéct před nepříjemnými pocity. Před apelem, před otázkami.
Jak se u nás říkává, kdo se moc ptá, moc se dozví. Na počátku akce Pochodu pro Aleppo bylo slovo. Otázka.
"Jak by mně bylo, kdyby naši zemi pustošila válka?"
Takhle nějak uvažovali organizátoři i účastníci této akce.
Když jsme si šli s nimi na protestantskou modlitebnu popovídat, byla jich jenom hrstka.
Sympatičtí, příjemní lidé. Momentálně z Francie, Polska, Německa, Švýcarska a Čech. Ani nevypadali moc unaveně, i když jejich každodenní porce trasy do Aleppa je cca 20 km.
Nás, domácích, bylo ještě méně než hrst.
Seděli jsme v kruhu a zvědavě po sobě koukali. Není to jen tak vydat se z domova, kde má člověk vše nejen potřebné, ale i nadbytečné, od rodin, od práce, jistot a pohodlí. A ani Žďárákům se zřejmě nechtělo z teplého bydla někam na faru k nějakým "sluníčkářům". Aleppo je příliš daleko.
Jak pro koho. Vzdálenost či blízkost jsou záležitostí srdce. Tedy lidskosti. Máme štěstí, že žijeme v jiném časoprostoru. Máme štěstí, že nezažíváme strach a děsy.
Ale mohu dál žít v klidu a mlčky, když vím o lidských tragédiích?
A tady se ocitáme na území lidskosti. Emeritní profesor na Sorbonně Nicolas Grimaldi mluví o lidskosti a nelidskosti takto: záleží na tom, jak druhého člověka vnímáme. Nelidskost vzniká tam, kde bližní vidíme jen v těch, kteří nám jsou podobní. Každý, kdo se odlišuje není hoden naší pomoci, pochopení... Nelidskými se tedy stávají obyčejní, nenápadní lidé, kteří jsou ale altruisty vůči svým blízkým.
"Aleppáci" - jak jsem si je v duchu pojmenovala - vnímají utrpení i lidí jiných, než jsme my. A proto se rozhodli pro akci.
Jdou proti proudu. Neví, jak to dopadne. Neví, zda-li tam dojdou, neví, zda-li je nebudou považovat za agenty znepřátelených stran. Nechtěli být pasivní. Udělat první krok je nejdůležitější. A cesta je stejně důležitá jako cíl.
Kdo by se chtěl přidat, třebas jen na pár kroků, může.
Hybnou silou naší existence, našich skutečných pokroků není vláda, moc, ekonomika... ale myšlenka na pokoj a život.
