Jedna, další, etapa života je za námi. Od mého nástupu do nemocnice se toho u nás mnoho změnilo. Už zase máme ložnici.
Úplně prostou. Z různých kusů nábytku, s novými peřinami a s novým plátěným povlečením s drobnými červenými kvítky.
Tak jsem si to přála.
Když mě Michal první den návratu po operaci domů uložil po obědě do měkkých peřin voňavých studeným povětřím a teplem žehličky, šťastně jsem usnula a blaženě spala tři hodiny.
Paráda.
U mámy na chalupě se spí také dobře.
S hvězdami za okny.
Včera jsem tam zase přespala.
Čekala jsem, že na druhý den bude mlha. Ale nebyla. Bylo docela obyčejné ráno.
V nohavici riflí byl schovaný mravenec, pěkně mě pokousal. Potvora. Mravenci, klíšťata a slimáci spolehlivě vyváží zahradní idylu. Ale ani v nejmenším ji nepřeváží.
Pak jsem šla na kontryhel. Každý list byl olemován malými kapičkami vody jako korálky.
Vždy, když jsem chytla stopku listu, abych list utrhla, sklouzly kapky doprostřed. Sluneční prána v božském poháru, říkali prý alchymisté a sbírali ji do skleněné lahvičky.
Jablůňka bude mít i letos jablka.
Po cestě jel cyklista, v docela obyčejném triku a bez helmy. Zamávala jsem na něj a popřála mu hezký
den a on mně též.
Natrhala jsem kytici. Rostlinstvo tu raší doslova tryskem ze země a třeba dobromysl velkoryse prorůstá vším. Její růžové kvítky jsou obletovány motýly a včelami. Nádhera.
Dobromysl, slunce, voda... jsem ráda, že toto se nezměnilo.
Děkuji...
Změnila jsem se já...? Myslím, že trochu ano.
Na těžké časy pokud možno nevzpomínám, a co se týká budoucnosti, tak vím, že si ji nekoupím, nepojistím.
A přítomnost si nechci kazit hledáním vin a viníka. To vše jsou těžké balvany.
Mám vás i kameny ráda, ale prosím, nenakládejte je na mě, neunesu to.
