Psala jsem, podle mě neškodně a bezelstně, o setkání s aktéry Pochodu pro Aleppo. A tak mě trochu zarazily některé reakce pod mým článkem.
https://m.facebook.com/photo.php?fbid=394465897556082&id=365582477111091&set=a.368452456824093.1073741828.365582477111091&source=48&refid=13
V mile osobní, přátelské a upřímné atmosféře, v které setkání probíhalo - viz odkaz, mě ani náhodou nenapadlo myslet na nějaké podezření z propagandy Západu, či IS... a přijde mi to absurdní i teď. Netvrdím, že se nehrají politické hry s cinknutými kartami. Netvrdím, že neexistují lobby zbrojního průmyslu, špionáže, tajné dohody... atd.
Ale aplikovat tato podezření, aniž by k tomu byly nějaké důkazy, na civilní, občanskou aktivitu - Pochod pro Aleppo - to mně připadá poněkud přehnané. Chápu potřebu obezřetnosti, ale také by se měla brát v úvahu presumpce neviny.
Tuto akci zorganizovala žena, která se svou rodinou ubytovala u nich doma syrského uprchlíka.
Proč by nebylo možné, po setkání se svědky krutosti a utrpení v Aleppu, dojít k rozhodnutí něco udělat? Proč je těžké vidět v "těch jiných"... např. v Syřanech lidi, kteří prožívají emoce, strach, fyzickou bolest... stejně jako my? Vžít se do jejich situace?
Žijeme ve společnosti zdí. Za zeď se odloží, to "nehezké". Opuštěnost, bolest, umírání lidí.
Jenomže ještě existují lidé stateční a empatičtí. Kteří se s nimi nebojí setkat, nebojí se jich zastat, pomoci, kteří sáhnou pod matraci pro své úspory a věnují je.
Když jsem si pročítala diskuzi, došlo mi, že války a nepokoje začínají v hlavě. Myšlenkové konstrukce utváří realitu. V co věříš, to jsi, to vytváříš. To je duševní síla - buď k vytvoření něčeho dobrého nebo ne-dobrého.
Přeji vám vše dobré.
