Čert vem špendlík a propíchni všechny ty nafouknuté bubliny okolo majetku a moci, odkopni ty prázdné sudy co duní... to není život, to je smůla, která člověka lepí až tak, že je jako ochrnutý. K čemu všechno to, oč usiluju, když nevidím to, co mám... ? Jsem obdarována. Největší dluh životu je nevidět, že je darem.
(prosím, pod textem si pusťte hudbu a pak se vraťte a eventuelně čtěte :-))
Kdybych mohla, tak bych se teď rozeběhla po poli, po louce, po cestě s rozpaženýma rukama jako kdyby to byla napjatá křídla orlí, vlasy by za mnou vlály a zpívala bych a křičela: Jsem šťastná a až do smrti ti, živote můj, budu zpívat a budu tančit... pro doteky tebe v dlaních a očích dětí, pro věrnost mého muže, pro modlitby všech, protože patřím k nim a oni ke mně, pro domov, který je v srdcích více jak v místě, pro věci, které mohu používat... pro lásku tebe.
Dnes jsme jeli, manžel a já, na mši za uzdravení. Všichni udělali vše pro to, abych mohla jet. Oblékla jsem si sukni a rolák, vzala si ty červené náušnice, co jsem od nich dostala k vánocům, řekla dětem, ať jsou hodné... jasně, mami...a nasedla do auta. Neměli jsme šanci dojet včas. Nešlo to uspíšit. Manžel, řidič, byl nervozní. Řekla jsem, že nevadí, že přijedeme později, protože slavit mši znamená obětovat se z lásky pro druhé a to se právě děje.
Připoutali jsme se a vyjeli.
Krajina nás míjela listopadovými vlhkými oranisky a remízky v nich.
V rádiu hovořil Bob Klepl. Pak hráli Yesterday.
Dívala jsem se z okna a najednou mi selhal hlas a oči se mi zalily slzami.
Před očima mi vytanul evangelijní příběh o tom, jak čtyři lidé nesli na nosítku ochrnutého k Ježíši. Byl u někoho v domě jako host a byla tam spousta dalších lidí, kteří si ho přišli poslechnout. A ti čtyři se nemohli k němu prodrat. Tak to vzali střechou. Normálně vylezli na střechu, udělali v ní otvor a toho ochrnutého spustili dolů k Ježíšovi.
Slyším ty jejich povely a vidím jejich rozhodnost.
A pak ten údiv a šum v místnosti, když se doprostřed debaty a mezi ty V.I.P. snášely nosítka s ochrnutým. Všechno bylo na vlásku. Ochrnutý se nezřítil. A nikdo se nevzmohl k protestu. Všichni byli v šoku.
Ježíš byl dojat. Hluboce dojat. Podíval se na toho chudáka a pak pozvedl oči vzhůru. Viděl modré nebe a čtyři tváře, zadýchané a čekající.
Věděl ten ležící ubožák, jak moc ho milují? Snad proto mu Ježíš řekl: "Odpouštějí se ti hříchy." Snad i vůči těm čtyřem...
Ti, co neviděli tu lásku, nepochopili a protestovali: jak on může odpouštět?
Pohled z očí do očí. Okamžik.
Vstaň, vezmi své lože a choď!
PRO JEJICH LÁSKU. Ne pro tvé zásluhy, tvoji víru, tvoje utrpení. Pro jejich lásku tě uzdravuji.
Láska těch čtyř ti dá odvahu vyjít. Neboj se, důvěřuj, jdi.
Když uvěříš, že jsi milovaný, uvěříš i v odpuštění a už tě nemusí poutat pocit viny a beznaděj.
Jdi, čekají na tebe.
-----------
To proto mně selhal hlas a proto ty slzy. Pro lásku těch mých, kteří na mě čekají...
-----------
Pro modlitby šeptané i vykřičené, pro naději dětí, pro dobro všech, Bože, uzdrav nás...
... má milá, jenom ta láska a právě ta lidská láska uzdravuje.
