Tak jsem seběhla dolů po schodech ven, čekala jsem pošťáka, přitom něco fotila... hned u dveří nám rostou takové ty parkové růže, moc je nemusím, ale zaujaly mne, tak jsem cvakala spouští a mezi tím došel ke mně synátor, našpulil rty: "Pusinka by nebyla?" Rošťák, musela jsem se usmát. Jinak je vše stejné...
... dnové... dny plynou, snažím se využít čas... každou chvíli nějak vyplnit. Jen ta bída v krizích zůstává...
Je ve všech krizích člověk ubožák?
Je krize život bez příkras nebo je krize běžný stav... ?
Člověk zmlkne, není to. co si myslel, že je...
Tyto fotky jsem nedolaďovala. Možná některé jsem přidala na kontrastu, většinu ořezala... ale copak má život pořád pestré barvy a adrenalinové napětí nebo je tiše klokotajícím rájem? Má člověk pořád příležitost fotit supr zážitky?
Vždyť normální život je jak asfaltový chodníček na sídlišti, kam se ale z nebe snááááášííí list...
Ztrácíme krásu pro jinou krásu.
I ta růže je orvaná, ukradená sama sobě někým, kdo po ní chtěl ty květy a už víc ho nezajímá...
Ženský pocit :-)
Možná, že štvu sama sebe... ani nevím proč...
Někdy je ve mně takový neklid z poklidných dní na povrchu a já mám pocit, že prasknu... Přetlak nenaplněnosti. Mám vše, ale přitom nic.
To je na životě někdy to nejhorší... zvyk a setrvačnost.
To pak letím ven.
Někdy si obléknu šaty, rozpustím vlasy a roztáhnu ruce povětří, nebi nebo se dotknu vlhké země nebo drsné kůry stromu... jako strniskem drsné tváře stromu, mé opory...
a šeptám mu.... chci žít, chci dýchat, dotýkat se.
A venku vidím, že ta setrvačnost růže je jistotou krásy, na kterou se nedá zvyknout, protože se stále proměňuje.
A ubožák je nejblíže Bohu.
