Jak to po smrti je? Činí duše nějaké pokání? Nevím. Říkám si ale, jestli to není tak, že našim zemřelým je odpuštěno, jen my, pozůstalí pozemšťané, je držíme v poutech neodpuštění.
Stále jsou naši mrtví s námi
Nikdy nejsme sami...
Probuzení ze včerejšího dne není snadné. Trvá dost dlouho než se proberu. Pomalu se rozcvičuji a přemýšlím... sevření duše vyvolává sevření těla. Dýchám tak zhluboka, že mám pocit, že prostor nade mnou se klene v tmavě modrou apsidu, jen místo románské mozaiky Pantokratora, mi tanou na mysli tváře příbuzných. Mám vůči nim dluhy, vím. Jedna z těchto tváří je tvář mé babičky, která je už několik let po smrti. Zítra by slavila narozeniny.
Neměla mě moc ráda. A já ji moc nechápala. Zemřela, když už byly naše děti na světě. Přestože jsme jeli na zádušní mši, přece jen jsem si uvnitř sebe, s ní nebo vlastně se mnou, vše nevyříkala. Tenkrát jsme hodně spěchali. K čemu rituál rozloučení, když se nezastavím? Až dnes dávám slovo myšlenkám, které jsem odkládala do šuplíku ad acta, jako někdo odkládá staré fotky.
Staré fotografie jsou zrcadlo vzpomínek. Mluví o našich emocích. O přáních, láskách, nadějích, křivdách a zklamáních. Jsou obrazem pout s minulostí.
Táta vyvolával fotky v těsném umakartovém prostoru panelákové koupelny. Někdy mě do toho tmavého světa kouzelného zjevování minulosti brával s sebou. Říkal mi co je ustalovač, vývojka... a v oranžových kádinkách pinzetou ty bílé papíry máchal . Za pár okamžiků se vyjevovaly tváře, pohyby, události. I moje pihy :-)
Vyvoláváme fotky pro vzpomínky a vzpomínky volají nás. Svírají, lechtají, studí i hřejí...
Mám ráda staré fotografie. Možná více pro sentiment, pro iluzi... abych se vyhnula nepříjemnému zjištění, že nebylo vše idylické, jak bych si přála, a že jsem vlastně neodpustila.
Potřebovala jsem to v sobě uzavřít. Tak jsem zapálila svíci z včelího vosku. A jak ten plamen tiše a měkce hoří, vše se ve mně zklidňuje. Babička měla dost složitý život...
Svíce taje a pomíjí, odchází do minulosti, jako ,,obrácená vývojka", a já nechávám babičku v mých myšlenkách v klidu spát.
Odcházení zemřelých a loučení s nimi je posvátná chvíle. Až mě z toho mrazí, jak je to skutečné.
... ať odpočívá ve svatém pokoji i v pokoji mé duše.
Co bylo, bylo.
Děkuji za vše.
