Tento článek nebude snadné napsat... Chci psát o pokrytectví, ale nemám právo psát o druhých. Tak to budu muset pojmout nějak osobně a pravdivě... ale stejně sklouznout i k všeobecnému.
Líbí se mi tato fotografie. Omezenost, divokost i odpad. To vše u sebe nacházím.
Ženská nemusí být chlap, aby žila čestně, rovně. Rozdělení na muže a ženy v otázkách pokrytectví vůbec nehraje roli. Jsem máma. Jak vychovávám děti? No, přiznávám, že někdy ze obav z reakcí druhých jsem měla tendenci mlžit, schovávat se. Děti mě prokoukly. Takže se stále učím nebát se. Není čeho, i když nemám ráda konflikty. Dobro souvisí s bodrostí. Kristus taky nebyl žádný cukrouš. A ani pokrytec, byl svůj a to ladilo se svobodou a pravdou, a o to jde. Ladím nebo neladím?
Vždyť, věřím-li, ctím-li pravdu a svobodu, pak se tím mám i stávat. Jsou to skutečné hodnoty nebo je tvořím k obrazu svému?
Svoboda a pravda... lež a přetvářka ... kde se v nás berou? Z venku pouštím do sebe názory, požadavky, podmínky. Lži a polopravdy. Z mého nitra do mého vědomí promlouvají jak získané a naučené reakce, názory, vzorce, tak i prorůstá přes tyto vrstvy něco z ještě hlubších míst. To, co je trvalejší, protože je to základnější. Svědomí... ? Dost možná...
Jít do hloubky své duše, své povahy a motivací, rozmotat to, co ovlivňuje mé myšlenky, podle čeho volím slova, o co mi jde, uvidět strachy není snadné. Pořád se probírám vrstvami, kterými jsem se pokryla, k jádru. Jádro - to je energie :-) Naše světlo a záře. Přirozenost. Přirozené je mít svůj názor. Je přirozené mít obavy ho vyjádřit? Je přirozená hierarchie mezi lidmi? Nadřazenost a podřízenost?
Lidé jsou si rovni, jen někteří jsou na jiné rovině :-) Opojení mocí chutná... Diktátor je často pokrytec. A nutí i druhé k pokrytectví. Jako v soužití s někým, kdo trpí bludy. Učili jsme se o indukované psychoze. Matka- bludařka, synové v jejím zajetí přejímali její bludy. Nebo hlava rodiny trpí falešnými představami, předsudky, fanatismem... apod. a nutí členy své rodiny se tomu podřídit. Koktejl opojení z moci je ale namíchán slzami, potem a krví lidí. Děje se tak mnohde ve jménu pravdy a ve jménu bohů. A je jedno, zda-li se jedná o náboženskou instituci, státní zřízení, rodinu, partnerství. Společnost versus jedinec. Nebo macho a ženuška. Nutně vzniká konflikt. Uvnitř nebo vně. Záleží na odvaze utlačovaného.
Jak projevit svůj názor? A jak se prosadit tam, kde není demokratično? :-) Mírumilovně nebo násilím? Oko za oko? Nebo políbení za zub? Nastavit druhou tvář? Co když ta druhá tvář znamená tu bodrost a razanci?
V čem žiju? Mezi lidmi stejně křehkými jako já, proto je těžké soudit. Je dobré pochopit. Mnohé nedělá člověk ve zlém, přesto se nechová dobře. Chce to trpělivost a lásku. Možná není třeba dojít k nějakému řešení, protože život jsou jemné a spletité nuance. Ale určitě je dobré poznávat, přemýšlet, vidět a jít. Překročit vyjeté koleje.
A proč o tom vůbec píšu? Impulsem je jak moje badatelská nátura, tak i touha po svobodě jak duše, tak i těla. Protože tělo mluví. Mluví skrze páteř, svalové napětí, křeče v břiše... nemocemi, touhou, energií...
