Pohled do nebe

Vyšla jsem ven do tichého rána. Do rána nádherně tichého a světlého. Čistého. Venku za brankou mezi větvemi javoru se protáhl, jako laskavé pohlazení, paprsek slunce a posvítil na zem.

Říkala jsem si, že nechci jemné ticho kazit svými myšlenkami. 

Myšlenky jak mlýnek melou všechno možné. Hlavně mi pořád předkládají pravidla: nemůžeš dostat nic bez zásluhy. Buď hodná a pak budeš obdarována. Atd.

Jenomže já nedokážu být takto hodná a trestám se za to v duchu slovy či jakýmsi pocitem - to máš za to, nezasloužíš si nic lepšího.

Ale dnešní a nejen dnešní ráno mi připadalo to tak krásné, jako když se díváte na malé spící dítě. Spící dítě je ponořené do náruče kolem něj. Ještě nepřemýšlí, neposuzuje, nehodnotí se. Je přirozené, čisté.

Zajímavé je, že slovo "čistý" je etymologicky spjaté s "tekutý" a "oddělený".

Jak to souvisí? To tedy popravdě nevím.

Odděleni od čeho? Odděleno je zrno od plev. Člověk čistého náhledu je oddělen od naučených schémat a převzatých názorů. Od ega intelektu. Četla jsem, že se snažíme intelektem uchopit skutečnost a intelektem se ji snažíme ovlivnit, ale ona si dělá, co chce.

A tekutý? Tekoucí je voda. Ta, která stojí, se kalí. Čistý je tedy ten, kdo neulpívá, je uvnitř tekoucí. :-)

Záleží vždy na tom, jak - s jakou energií - se na lidi kolem a svět kolem díváme.

Vždy se máme kam posunout. Nebo jen otočit hlavu na druhou stranu. To mě fascinuje.

Lze se na totéž podívat mnoha způsoby.

Lze si prostě něco přestat myslet.

Měla bych, myslím, nemyslet...

Vypni, říkám si. 

Vypni všechny přednášky na internetu, zavři všechny články o zdraví a nemocech, zapomeň to, co ses učila, neposlouchej rady. Nevymýšlej blbosti, nestylizuj se.

Otevři okno.

Podívej se čistě.

Třeba do nebe...

Krásný den s krásným nebem nad hlavou!