Cesty, cesty, cesty... krásné samy o sobě, krásné ryzí podobou, krásné díky setkávání, krásné, protože jsou cílem...
Kostel svaté Markéty, vlastně svaté Kateřiny... v Herálci, napůl na Moravě a napůl v Čechách. Přijmout svou cestu a věřit v ní, přijmout ty, které potkáme, unést svou slabost, hm to je moudrost... výsada stáří, poslední možnost, poslední metry, než dojdeme ke dveřím...
Do nebe se dojde jen po zemi.
Kousek odtud pramení Sázava... její cesta vede až na sever. Jde to s ní z kopce, obyčejná "holka" z Vysočiny doteče až do Hamburku. A pak splyne s mořem. Plout s ní, to by musel to být zážitek.
Bukové listí a rozházené kameny, vzduch čerstvý a studený, duch přírody je zde velmi silný, stromy žijí a dýchají, člověk je na této cestě očištěn a obnoven.
Cesty mohou být stejné, jen čas jim dává novou hodnotu, nové pochopení...
Světlo a stín... dvě polarity, které k sobě prostě patří. Nést svůj kříž znamená snášet polarity uvnitř sebe.
Otočila jsem se zpátky pro radost ze slunce.
Cesta je tajemství.
Cesta pro krále.
Cesta, která končí.
Rozsvícené okno na samotě je jak naděje. Nejrychlejší cestou a třeba i jedinou, je myšlenka. Dokáže rozsvítit světlo v naší tmě.
Klafar, Žďár n/S. Místo archeologických nálezů. Tady putovaly karavany. Přes řeku Sázavu dojdeme přímo k Svatému Prokopovi.
Cesta z kláštera, dnes zámek Kinských, přes Starý dvůr a Klafar.
Od Klafaru k Hamrům.
Historie je cesta časem.
Myšlenky, které vznikaly cestou, jsou do cest zapsané. A samy jsou tou cestou.
Starý dvůr s chovem koní. Jak by o cestě mluvil kůň?
Jsme očekáváni.
Tak to je vše, i když téma cesty je mnohem hlubší a rozsáhlejší. Mějte se hezky a kupředu, zpět ni krok! (mimochodem ... to byl nápis na hospodě. Hospoda odjakživa sloužila i poutníkům.)
